kudrlinka

Mám od mrazu vysušené a pomalu mrznoucí rty, ruce mám červené, branicí se té kruté zimě. Zastavim se na mostě a pohlednu dolu na male světla co osvětluji prazdnou ulici. Z malých oken rodiných domečků prosvíta teplo lásky a rodiné pohody. Pozoruju ty lidi, někdo zrovna useda k večeři, někdo jiný je vítan sladkou pusou ve dveřich, při přichodu domu, jiné už naopak to maji za sebou a v něžnem objeti sleduji televizi. A moje ruce jsou čim dal studenější. Dlouho stojim u zábradlí a přemýšlím, kolik lidi si zvolili tu "cestu dolu". Jaké to vubec je, to loučiní se světem? Proč vubec tohle řešení? Každý list má předci dvě strany! Nezjistim to, jelikož kdo zvolil tohle rozhodnuti, už mi to nemuže povědět. Ještě chvilku koukam na zasněžene kopce v dálce. Nakonec se rozhodnu jit domu. Otočim se a najednou spatřim jasná světla miřicí na mě, slyším hlasité troubění, je to zvuk rychle jedoucího vlaku...

Ticho. Rozhlednu se. Ještě mi buší srdce strachem. Zazvoníl mi mobil, proto jsem se probudíla. Byl to jen sen. Kouknu se na mobil, abych zjistila kolik vlastně je. Misto toho spatřim sms od Michla: " už jsem se vratil:-) miluju tě, posílam pusinku:-)  chybiš mi:-*." Usměju se a jdu spat. Třeba teď ve snu budu já v tom rodinem domečku:-)