zachránce 29.Listopad 2008
Jdu kolem hřbitova. Hřbitovy mě vždycky děsily, už od doby mých prvních krůčků.
Podívám se na kamennou zeď a spatřím bílou obálku. Bojím se přiblížit, ale nakonec se nadechnu a seberu v sobě ten zbytek odvážnosti. Třesoucí rukou pomalu otevírám obálku. Je v ní dopis( je celý mokrý, nejspíš od slz), ve kterém stojí:
"Zdravím tě, neznámý nálezce.
V době, kdy tohle čteš, už nejsem nejspíš mezi živými. Snažila jsem se žít, ale nešlo to.
Moje tělo najdete v místním kostele…"
Neváhám a rozběhnu se ke kostelu. Rozrazím bránu a spatřím dívku - má na sobě černé šaty, má dlouhé černé vlasy a sedí úplně vepředu na jedné z modlitebních lavic zády ke mně.
Mám chuť se k ní rozběhnout, ale v té chvíli mě něco napadne - Proč zachraňujeme sebevrahy? Budou nám vůbec vděční za to, že je zachráníme? Oni si přejí zemřít, tak proč jim v tom bránit? Je to jejich přání a lidé přeci mohou mít přání.
Otočím se a odcházím zpět. Cestou zpátky mi tečou slzy. Co měla ta dívka za problém? Co se jí stalo tak hrozného? Ten den jsem nemohla usnou. Zdály se mi hrozné sny. Probudila jsem se a na stole našla noviny. Otevřela jsem je rovnou na černé kronice. Čtu a čtu, ale žádný případ smrti mladé dívky zde nenajdu.Vezmu našeho psa, jediné stvoření, které mě umí učinit šťastnou a běžím s ní ven. Pes mě táhne pořád ke hřbitovu, ale já do těch míst nechci a snažím se ho táhnou zpět. Můj pes ale nakonec vyhraje (nedokážu táhnou sedmdesátikilového psa tam kam nechce), a tak se blížíme k hřbitovu.
Letmo pohlédnu na zdi kostela a srdce se mi překvapením málem zastaví. Na zdi spatřím dopis. Jdu k němu,otevřu ho a čtu:
"Rozbité sklo. Pořád slyším ty rány, kdy nádobí padalo na zem. Křik. Řev.
Moje máma brečí, táta na ni křičí, že je děvka. Asi před měsícem se vyspala s nějakým cizím chlapem - a táta na to přišel. Rozbité sklo. Křik. Řev.
Brali se z velké lásky. Každý si myslel, že ti dva se nikdy nerozejdou. Rozbité sklo. Křik. Řev.
Pamatuji si na moje narozeniny. Máma z tátou mě objímají. Smějeme se a jsme šťastní. Rozbité sklo. Křik. Řev.
Myslela jsem si, že už to nevydržím, a tak jsem se chtěla zabít. Třeba by se pak přestali chovat jako bych tu vůbec nebyla. Už jsem byla odhodlaná to udělat - ale pak jsi přišla ty. Nevím kdo jsi, jak vypadáš, ale vím jenom, že jsi mi zachránila život. Ta rána, když jsi rozrazila dveře - něco se ve mně stalo. Uvědomila jsem si, že chci žít. Přijdu domů a nic neslyším.
Žádné rozbitá sklo, křik, řev. Vstoupím do kuchyně a je tam moje máma a táta. Objímají se…
Dali se znovu dohromady, táta ji odpustil… Jsem tak ráda, že jsem se nezabila a můžu sdílet jejich radost. A za to vděčím jenom tobě…
Děkuji ti moc,nikdy na tebe nezapomenu!"
