Oděj se radostnou tváří,
je to tvůj výstavní pult,
největší reklamou co září,
jenž předvádí obřad-kult.
Usmívej se na každého,
nezáleží, kdo to je.
Je jak víra nábožného,
cesta klidu a pokoje.
Úsměv je řečí lásky,
a radou moudrých sov.
Úsměv nám tvoří vrásky,
ale je cennější než tisíc slov.
Pro mne je úsměv světlo,
které v oknu mé duše
naznačuje, či říká heslo:
„Tvé srdce je doma – Libuše“ L.D.
PS: Úsměv má cenu miliónů dolarů a nestojí ani cent!
Od chvíle mého prvního myšlení až dodnes, mě vzrušuje otázka, co je to duše.
Psychologie je jako věda relativně mladá, ale otázka lidské duše je velmi stará. Již v antice se napjal oblouk mezi výzvou „Poznej sám sebe!“ a otázkou „Co je to člověk?“Vyvolával odpovědi, které byly charakteristickým znamením dané doby. Dnes jsou některé psychologické jevy módou. V novinách se s nimi setkáváme na každé stránce, (zprávy o zločinech, zneužívání drog atd.). Předmětem psychologických teorií jsou výchovné a partnerské vztahy, kulturní i politické události, zde i v tzv. osobních testech se objevují psychologické pojmy, jejichž vlastní smysl je málokomu znám. Proto je potřebné získat rozsáhlé a souvislé znalosti, které umožňují zkoumání různých psychologických východisek. Ani vzhledem k ostatním vědám neexistuje pevné ohraničení, neboť se překrývá s jinými disciplínami jako biologií, medicínou nebo uměním, tvoří se různá propojení, která vedou k vzájemnému obohacení. A tak bádám ve své paměti, kdy jsem poprvé slyšela slovo duše.
Jako dítě jsem znala duši svého kola, buď byla prázdná nebo plná vzduchu. Nebo si vzpomínám na výlety k řece, kde jsem se s bratrem prala o duši, abych si mohla jako neplavec zaplavat, (dnes se tomu říká kruh do vody). Také u babičky jsem začala vnímat slovo duše, když jsem se musela každý večer modlit: „Andělíčku můj strážničku opatruj mi mou dušičku“. Už tehdy jsem začala tušit, že není duše jako duše. 
Dnes již jako dospělá sleduji pozoruhodný jev, že se v řeči sice hovoří o „duševních mukách“,“duševních trápení“ atd., ale samo slovo „duše“ se užívá zřídkakdy. Duše se totiž vymyká předmětnosti. Je třeba přijmout celé množství teorií a metod a využívat je k vysvětlování jevů.
Např. Aristoteles, který považoval za nejdůležitější, ale i za nejobtížnější úkol „získat vystižnou představu o duši“, protože „duše je něco takového jako princip všeho života“ („O duši“), předkládá velmi široký pojem duše a nabízí svým třístupňovým modelem již rozvinutou teorii. „Vitální duši“ považuje za oživující princip, „animální duši“ připisuje vnímání, cítění a žádostivost, které se pak v „rozumové duši“ projevují jako poznání, popřípadě vůle.
Co se dá akceptovat jako výzkumná metoda, je při využití značně problematické. Dotazníky a přístroje, sterilní podmínky laboratoře, do nichž člověk vstupuje pouze jako normalizovaná osoba, mohou být pro určitá zkoumání potřebné, ale konkrétní člověk, „ponořen“ do nejrůznějších depresí a problémů, bude sotva ochoten nechat se jimi zkoumat a bude hledat pomoc spíše v rozhovoru, v němž ho partner schopný vcítění a pochopení akceptuje a poskytne mu ze své zkušenosti tzv. pomocnou ruku. 
A tak jsem došla k závěru, že o duši moc nevím a vnímám ji jen tehdy, když jsem smutná, unavená, nespokojená, protože nic nestíhám jak bych si přála. Jen se domnívám, že moje duše je nositel mravního i duchovního života, vědomí a citu jako bytostně individuálních schopností. 
Jmenoval se Jakub Kratochvíl (1891-1967) a zaslouží si moji vzpomínku. Byl mi nejlepším přítelem, rádcem, učitelem, otcem mé mámy a „můj stařeček“.
Měl štíhlou postavu a měřil skoro dva metry. Vždy chodil upravený, v klobouku se širokou střechou, ať v mrazivém či slunném počasí. Jeho bílé vlasy byly vždy krátce střižené a hladce upravené. Obličej měl rozzářen věčným úsměvem. Z každých jeho slov bylo zřejmé, že jde o osobnost. Uměl mnoho řečí , protože byl námořníkem a procestoval skoro celý svět. Zajímala jej politika, maloval obrazy , psal knížky – romány, povídky ale i divadelní hry.
To pod pseudonymy „Jakobs James“, nebo také „ Jaromír Kolibřík-Puljanovič“. Stejně jak byl veselý, dokázal být i přísný, a hlavně měl rád pořádek. V rodině, i ve věcech.
Ráda vzpomínám na probdělé noci, které jsem sdílela s bratry a s ním – vypravěčem příběhů –„našim stařečkem“. Nejednou máma vběhla uprostřed noci do pokoje a musela přísně říci: „Stařečku, vy nemáte rozum, jsou tři hodiny ráno!“ Litovali jsme, že jsme museli jít všichni spát!
Nejkrásnější však byly letní prázdniny. Tam máma nebyla! Když stařeček maloval, nebo psal, musel být klid v celém domě. My jsme pak také malovali, či četli nějakou knížku, kterou nám doporučil. A když byl s námi spokojen, tajemně na nás kývl a my přistoupili k prosklené skříňce, kde měl pro nás vždy nějakou dobrotu, kterou nás obdaroval. S radostí jsme poděkovali jeho oblíbeným: „Zaplať pán Bůh“.
Někdy jsme uklízeli dvůr, zalévali zahrádku, krmili drůbež, nebo na louce obraceli seno. To nám už brzy
Dnes dobře vím, že nás tím vším učil mít dobrý vztah ke knihám, k přírodě, ke zvěři a k lidem.
K práci, lásce a životu.
Tak to byl náš - „můj stařeček“.Veliký vzor člověka, muže a nejlepšího přítele.
Je psáno, že všechny cesty vedou do Říma. Omyl přátelé! 
Jedna cesta pro mě nejdůležitější vede k našemu domku „Na farmě u rezavé podkovy“ u Větřkovické přehrady. Výhled z něj je pro nás oknem do světa,( nikoliv městských paneláků), ale do nádherné moravské přírody. Nejkrásnějším „televizorem“ je krmítko, do kterého se slétají na naši krmi, všechny druhy ptáků, od malých sýkorek, až po barevné sojky. Občas se objeví tlupa zlodějek – roztomilých veverek i když jak známo , bohužel plných asi neroztomilých blech. Na poli se nám předvádí srnčí šesteráci s rodinkami, zajíci, dokonce i bažanti o volavkách, čápech, raccích a holubech nemluvě. Dvě fenky ukončí můj poslech, pokusem o ranní hygienu mého obličeje. Můj výkřik radosti nad očekávaným dnem se mnou sdílejí i ony dvojitým štěkotem. Vypustím tuto divokou zvěř a sama v pyžamu, vstupuji do zahrady, abych vychutnala vůní květů a ticha. Ne zápachu motorů z aut, shonu velkoměstské Ostravy, na kterou jsem byla zvyklá. Než se slunce rozžhaví vezmu na sebe poslední výkřik módy – otrhané tepláky a vyrážím s motykou na záhonek, na kterém se stejně málokdy co urodí.O to větší radost mám, když nějaká zelenina vyraší a barevně potěší nejen naše oči, ale i polévku.
Je před námi víkend a jako každý týden se u nás schází parta dětí-Berušek- malých ochránců přírody, zpěváků a tanečníků, včetně naší vnučky 
Verunky.Chlapci vyčistí krmelce, dívky nasbírají žaludy, kaštany, aby měla zvěř zásobu potravy na zimu. U táboráku si zatančíme, zazpíváme , opečeme špekáčky a tři hodiny utečou jako voda. 
Je čas loučení, ale nikomu se nechce domů. No a pak prý všechny cesty vedou do Říma! Kdepak přátelé – jedna vede „Na farmu u rezavé podkovy“ do kouzelného prostředí, kam je každý z vás srdečně zván.
Moje povídání končím čtyřmi slovy teď já:
„Děkuji za inspiraci učitelko“!
Odrenej (1x)
