Párkrát jsem se ocitla ve stavu, kdy se nějak zastavil čas i celá existence a jakoby už nic nemělo dál pokračovat. Viděla jsem jen to, co dříve bylo a co jsem třeba už i zapomněla a jediné co jsem vnímala skoro v transu, byly otázky: Proč tu vlastně jsme? Kdo jsme? Jsme tu? Proč žít dál? Co je to vlastně život?...
Nikdy jsem si ani na jednu z nich neodpověděla a nejspíš ani neodpovím, přesto teď alespoň zapřemýšlím osamotném lidském životě. Co znamená jeden lidský život vzhledem k těm dalším 6 miliardám? Je tak nepatrný a přitom tak jedinečný. Každý člověk na světě má svůj význam a důležitost a uznává i své vlastní hodnoty. Utváří vlastní myšlenky a postoje, prožívá každou vteřinu svého života. Každý je naprostá individualita, přestože je součástí ohromné lidské společnosti.
Všichni prochází různými životními vývojovými stádii. Nejen těmi obecnými jako je dětství, adolescence, dospělost a stáří, ale právě i mnohými osobními obdobími. Mohou trvat různě dlouho, od pár dní až po mnoho let. Takovouto fází bych nazvala dobu, kdy člověk projde nějakou větší zkušeností, sebepoznáním, obdobím určitých názorů nebo jen chvílí, kdy je ve styku s jistými lidmi, se kterými ať už tvoří nějaký pracovní či osobní vztah. Z každé etapy vychází nějakým způsobem pozměněn nebo vyvinut a připraven na další. Naším životním úkolem je každý úsek prožít nejlépe, jak dovedeme, a každému se snažit něco dát nebo si od něj něco důležitého odnést, ať už je to "dobré či zlé".
Velmi důležité je, aby člověk nejen ze života a od ostatních pouze bral, ale i zároveň stejnou nebo větší měrou dával.
Přemýšlím i nad svou minulostí, přítomností a budoucností, jelikož tyto pojmy tvoří onu škálu našeho pozemského času... Minulost dává jakési ponaučení a zkušenosti, přítomnost o něco obohacuje a nechává tvořit a improvizovat a budoucnost připravuje na věci, které nás neminou a zároveň nabízí řadu možností... |
