Neboj se jít dál... | Moje pokusy
e tmavá noc, měsíc přes černé mraky není skoro vidět, a jeskyně, kekteré se nyní obrací můj pohled, je asi jediným útočištěm divé zvěře,která se tu ukryla před rychle se přibližující bouřkou. V tomto úkrytuneplatí žádné zákony divočiny, žádné „zabij nebo budeš zabit“ všechnazvířata se tu mohou cítit bezpečně. Vlk nenapadne zajíčka choulícího sev rohu, a křepelka nemusí cítit strach před liškou.
Dnes má všakjeskyně i jiného návštěvníka. Mladou ženu, která se tady taktéž ukryla.Není však sama. V náručí, zabalená v přikrývce, leží její dcerka. Nicnetušící dítě spokojeně spí a jeho matka, jakoby nevnímala nebezpečí,hrozící jí od zvěře schované s ní v jeskyni, pořád vyhlíží ven avystrašeně pročesává očima okolí. Zanecháme však matku s dítětem vklidu vydechnout, uklidnit se. Čeká je ještě dlouhá cesta a než dojdouk jejímu konci, ještě se s nimi setkáme.
d
O pár kilometrů dál,ukrytá mezi stromy, se nachází další jeskyně. Tahle však neslouží jakoúkryt zvířatům. Uprostřed této >místnosti< stojí stůl. Vypadátrochu jako obřadní deska. Na každém ze čtyř rohů leží malá mističkanaplněná vodou a kousek chleba. V každém rohu ale kromě vody a chlebaleží ještě dítě zabalené v přikrývce. Všechny děti leží hlavičkamisměřujícími ke středu stolu a jejich nohy ukazují na čtyři hlavnísvětové strany. Vlastně jen na tři. Čtvrté dítě totiž doposud chybí. Nenadlouho, za pár okamžiků dorazí i poslední matka, která má s ostatnímimatkami jedno společné; natolik miluje své dítě, že je schopna pro nějudělat cokoliv... Najednou někdo vejde dovnitř. Je to ta žena, sekterou jsme se setkali již před chvílí. Položí svoji dcerku nazbývající místo na severní straně stolu, napije se z mističky, ukousnekousek chleba, naposledy se ohlédne za svým dítětem a odejde. Holčička,se jen lehce zavrtí. Zřejmě jí začala být zima, způsobená tím, že ji užnehřeje matčina náruč. Nakonec si ale jen strčí paleček do pusy,spokojeně vzdychne, a usne.
d
Otevřu oči a povzdechnu si. Zase semi zdál sen, kterému jsem vůbec nerozuměla. Pohladím Larda po hlavě azavolám služku. „Co si budeš přát, paní Keiro?“ Samantha, šestnáctiletádívka s ostře řezanými rysy, kterou jsem doposud nepřesvědčila,navzdory tomu, že je jen o pár dnů starší než já, aby mě oslovovalapouze jménem. Než přinese snídani, stihnu Lardovi převyprávět svůj sen.*Nevím Keiro, proč to neřekneš otci?* Myšlenkami Lardovi odpovím, ženemohu. Otec je příliš zaneprázdněn, než aby se stále zabýval mýmiproblémy.
Na to, že si můžu povídat se svým vlkem, jsem přišla uždávno. Bylo mi sedm a můj otec se právě vrátil z lovu. Lov nebylúspěšný a všichni otcovi přátelé měli mizernou náladu. Nikdo si se mnounechtěl hrát. Mou pozornost po chvíli upoutal pohyb v tašce jednoholovce. Přicupitala jsem blíž, když tu se z vaku vykutálelo vlče. *Kdeto jsem?* ohlédla jsem se, ale nikdo na mě nemluvil. Ten hlas jako byse ozýval v mé hlavě. *A kdo jsi ty?* Zase ten podivný hlas. Podívalajsem se na vlče a to mi pohled oplatilo. Snad na mě nemluvíš ty? Hnedjak mě to napadlo, jsem však tuhle absurdní myšlenku zasunula až na dnovědomí. *A kdo si myslíš, že na tebe mluví? Tvoje svědomí?* Lekla jsemse, „já si tady povídám s vlkem, to snad není možný“ *Dobře, jmenuju seKeira a můj otec je tady hradním pánem* Rozhlédla jsem se po pokoji, aprotože se na mě nikdo nedíval, rychle jsem popadla vlka do náruče autekla do svého pokoje. *Jak ti říkají?* První otázka, kterou jsem mupoložila, sice byla hodně divná, vzhledem k tomu, že mě vzápětínapadlo, že vlčice svým mláďatům jména nedávají, ale co kdyžtřeba...*Lard* dostalo se mi odpovědi. A tak už u nás zůstal. Lard, můjnejlepší přítel.
Tohle je má nejstarší vzpomínka, na nic z dřívějšídoby si nemůžu vzpomenout. Samozřejmě, byly tu projížďky na poníkovi avečerní vyprávění příběhů, ale to jsou jen takové matné záblesky, jakokdyž vám je někdo vnutí. Netuším, jak ten poník vypadal, ani kdovlastně ty příběhy vyprávěl. Vím určitě, že to vzpomínky jsou, ale jakoby nebyly moje...
d
„Rozdělám oheň“ jen kdybych, kruci, vědělajak. *Nasbírej pár klacíků a nějaké listí* radí mi Lard. Chvíli se sices úkolem peru, ale asi za půl hodiny se na malém ohníčku opékají dvazajíčci, které ulovil Lard. Nebýt něj, už dávno bysme umřeli hlady.Každou minutu od té chvíle, kdy jsme se Samanthou utekly z hradu, septám, jestli to byl dobrej nápad. Nemáme kam jít, nevíme jak lovit anijak sehnat vodu. A ještě k tomu se po celém panství potulují elfové azabíjejí na potkání. Můj otec totiž zemřel. Jako jediný k nim chovalúctu a bránil je. Jakmile ale zemřel, jeho rádci se poprali o trůn,vyhnali elfy z měst a zahnali je do lesů. Zatím jsme měli štěstí, žejsme na žádnou >tlupu< nenarazili.
Slunce už dávno zašlo, a mypořád nemáme úkryt. *Larde, poohlédni se po něčem.* Jakmile odběhne,společně se Samanthou sbalíme náš provizorní tábor, schoulíme se k soběa vystrašeně se rozhlížíme. Tenhle les se mi nelíbí. Stromy jakoby sena mě chtěli každou chvíli vrhnout a z každého kouta se ozývá šramot ašustění. „Mám strach, neměli by jsme se po tom tvém vlkovi podívat?“„Neboj, on to zvládne a vrátí se pro nás. Vždycky se vrátí“ I když jsemSamanthu ujistila, že nás tady Lard nenechá, sama tomu moc nevěřím.Najednou se ozve příšerný šramot z křoví před námi. Vždy mě učili, žese mám nebezpečí postavit tváří v tvář s chladnou hlavou a jasnýmimyšlenkami, ale já teď nejsem schopná se ani pohnout. Samantha měkřečovitě obejme a společně, strnulé strachem, čekáme, co se stane.Najednou z keře vyskočí Lard. *
d
„Sakra, hnusnej elfskejbastard!“ Hodně jsem se změnila od doby, kdy jsem byla bohatou panskoudceruškou s uhlazeným chováním a slušnou výchovou. Kampak se podělatamta Keira? Ta by nikdy z úst takovou větu nevypustila! Mladá anezkušená Keira zkrátka zemřela společně s úklonami a etiketou. „Ještědlouho si nebudu moct sednout, vždyť mi málem ustřelil zadek“ Po párminutách se ukázalo, že šíp byl zřejmě otrávený. Tělem se mi pomalurozlévá vlna krásného tepla, bohužel ale spojená s otravou krve. „ No,ještě že mám tak >dokonalý< obranný systém... mno, myslím, že teďmi nic takovýho neublíží.“ Hořce se pousměju při vzpomínce na svojizáhadnou vlastnost. Nemám však moc času. Elfí lukostřelci mají dostdobrý mušky, takže za malou chvilku mám co dělat, abych se vyhnula všemjejich střelám. „Jenže já, hošánci, taky nejsem žádnej amatér“ a stěmito slovy napnu svůj Gwend, zamířím na nejbližšího elfíka avystřelím. Neúspěchu se bát nemusím, tenhle luk mě ještě nikdynezklamal.
d
Vejdu do obchodu a můj pohled okamžitě upoutánádherná zbraň uprostřed kulaté místnosti. Překrásný gnómský Gwend,kolem kterého se sešlo hned několik postav. Elf, skřet, maličký čarodějneznámého původu, hraničář. Zajímavá společnost, nikdy jsem nicpodobného neviděla. Asi to bude hodně zajímavá věcička, když je kolemní takovej poprask. Že by zabíjela sama? Gnómský obchodník, jako byzaslechl mé myšlenky, začne svůj výrobek vychvalovat. „Při tahupadesáti liber skolí jelena, nebo jinou vysokou, na dvě sta padesátkroků.“ „Kecy“ ujede hraničáři. „Tomu uvěřím, až to uvidím“ Jako kdybyGnóm na tuhle větu čekal, okamžitě nabídne potencionálním zákazníkůmskvělou šanci. „Má někdo zájem vyzkoušet ho?“ „Já“ hlesnu rychleji, nežstihne kdokoli zareagovat. Pět párů očí na mě upře svůj pohled. „Ty?Takový mládě? Vždyť si ublížíš!“ Zašklebí se skřet. Na takové urážkyjsem ale zvyklá a tudíž mi nečiní žádné problémy popadnout Gwend aukázat všem, co ve mě je. Neklouzavý a příjemný materiál mě překvapí.Dochází mi, že je to nejspíš poprvé a naposledy, kdy v ruce držímtakhle dokonalou zbraň. Z toulce vytáhnu jeden ze šípů, natáhnu tětivua vystřelím... „Páni, to bylo nejmíň padesát kroků“ „Sedmdesát.“Ohodnotím vzdálenost, na kterou jsem sestřelila šišku ze smrku, apohlédnu na překvapeného gnóma. „Ten beru, za kolik ho prodáš?“
d
Realitamě však brzo vytrhne z příjemného vzpomínání. Když za sebou zaslechnuvyděšené zakňučení, rychle se ohlédnu. Lard leží na zemi a z těla mutrčí tolik šípů, že je radši nepočítám. „Ne, teď ne.“ Jenže zbývajícídva elfové mě jen tak nenechají se k němu přiblížit. Jeden z nichodhodí luk a z pochvy vytáhne lehký mečík. Nepříjemně ostrá čepel mipřejede po paži. Cítím, jak mi po ruce stéká pramínek krve a proto takyodkládám svůj nejcennější majetek, abych mohla plynulým pohybemvytáhnout z boty dýku, kterou okamžitě zaútočím na krk nejbližšíhoprotivníka. Zásah do krční tepny mi potvrdí sprška teplé krve, která misteče po obličeji. *POZOR, za tebou* Otočím se právě včas, abych stihlauskočit z dosahu čepele druhého elfa. „Párat se s tebou nebudu,kamaráde. Nevšiml sis? Kousek nalevo. na zemi leží můj vlk, takže kdyždovolíš...“ S těmito slovy vrhnu dýku po posledním elfovi. Ten sezastaví a nevěřícně zírá na zbraň zabodnutou ve své hrudi. Zmateněvytrhne dýku a rukama jakoby se snažil zachytit život unikající mu ztěla. Podívá se na mě a ještě něco zažvatlá než se sesune na zem anaposledy vydechne. Zvednu ze země Gwend i dýku a utíkám k Lardovi,který se už ani nesnaží vstát. *Ne, teď ne. Teď nesmíš umřít. Nesmíšbýt už druhý přítel, který mě opustil.* Lard na mě pohlédne. *Musíš jítdál, musíš se dozvědět, kdo byli tvoji rodiče. Prostě musíš!* *Nemůžutě tu nechat.* namítám *Kdo mi bude radit jak zabít snídani, Kdo mibude olizovat ruku, když se budu bát?* *Musíš jít* Odvrátím pohled, abynebyly vidět slzy, které mi stékají po tvářích. Zvednu se a zády kvlkovi řeknu: *vrátím se,jestli... však ty víš. Vrátím se. I kdyby mělabýt poslední věc, kterou udělám, zakopat tě do hrobu, vrátím se...*
d
Nasednuna svoji klisničku, která se zalekla hluku boje a utekla hlouběji dolesa. Jí strach nevyčítám. Má na něj právo. Je to jen ubohé zvíře,kterého se nikdo neptal, jestli chce jít se mnou. „Jastřičko moje, takteď už půjdeme samy.“ Pronesu a pohroužím se zpět do vzpomínek. Pořádsi nemůžu vybavit nic určitého. Jen takové záblesky, jako teď. Nádhernývelký dům. Dívka sedí na trávě před domem a čte si knihu. Dívka k soběpřivolává orla. Dívka obědvá u dlouhého stolu. Dívka leží na posteli apláče. Z úvah mě vytrhne až klopýtnutí koně. Z několika dalších minutzbyly také jen útržky. Zlomená noha, která sklouzla po kameni, žalostnézaržání, pohled, který říká: Netrap mě! a pak už jen napnutý luk a ránaz milosti. Zůstala jsem sama.
Přes závoj slz pohlédnu před sebe. Navrcholku hory se rozkládá nádherný hrad. Tedy, vlastně tady kdysiurčitě stál. Z kamenných trosek se k nebi tyčí jen nádherná vysokáštíhlá věž. Vyšplhat se k ní až nahoru mi nečiní žádné potíže. Připadámi taková zvláštní, tajemná a přitom mě k ní něco přitahuje. Ta věž miněco připomíná, jednou jsem tady určitě byla...
d
Necháme Keiruprozkoumat věž, a mezitím se na okamžik vzdálíme pryč. Podíváme sejinam, nebo snad se vrátíme v čase o pár roků zpět? Nevím...
Krásnámístnost s křišťálovým lustrem. Na zdi visí staré obrazy a zdi jsouobklopeny stohy knih. Kolem kulatého stolu, na kterém se povalujespousta papírů s poznámkami, sedí čtveřice asi dvacetiletých dívek.Učíse. Čas od času některá z dívek vstane, rukama předvede nějaké složitégesto a opět se posadí. Občas se jí podaří vykouzlit iluzi zelené loukys pasoucími se jednorožci, či celou místnost přenese na rušnou ulici.