První sníh | Moje pokusy
Prvnísníh. Vždycky mi připomene, že zima už je za dveřmi. To tam je létoplné rozesmátých tváří zamazaných od zmrzliny, krátkých triček akoupání v rybníku. Pryč je podzim složený z barevných listů javoru přednaším domem a skákání přes kaluže. Nastává doba dlouhých teplýchkabátů, čepic naražených až na uši a šál pevně omotaných kolem krku.Avšak i zima má své světlé stránky. Například sníh. Vždycky jsempřemýšlela, jaké to je, být takovou sněhovou vločkou. Pomalu se snášetk zemi a přinášet s sebou radost. Ležet na zemi a čekat. Čekat, až měněkdo zvedne a udělá ze mě sněhuláka. Nebo se prolétnout vzduchem jakosněhová koule a přistát někomu za krkem. Paráda.
„Míšo,nad čím si to zas lámeš hlavinku?“ Přeruší mé myšlenky něčí hlas zamými zády. Ohlédnu se. „Patriku, jsi to ty?“ „A kdo jiný, hlupáčku?“Směje se můj kamarád. „Já jen... ale to nic, jsem ráda, že jsi přišel.“„Já vím.“ Pohladí mě po tváři a společně se jdeme projít do zasněženéhoparku. Jako vždy se rozvykládám o novinkách a zážitcích, které se mistaly, za tu dobu, co jsme se neviděli. „... a pamatuješ si Karolínu?Před čtrnácti dny se vdala. Šla jsem jí za družičku.“ Po očku se naPatrika podívám. Už ho ze mě musí brnět hlava. Chudáček. Tolik se tutoho stalo a on mi pořád chyběl. Musím využít každé minutky, kterou jeještě se mnou. Jako by četl mé myšlenky, mě Patrik popožene. „No tak,povídej, co je tu ještě nového?“ „Ále, už jsem toho napovídala dost.Teď si na řadě ty. Co je nového tam u vás?“ Odpovím otázkou, ale užpředem tuším odpověď. „Vždyť víš, celkem nic.“ To se dalo čekat.Najednou mě napadne ještě jedna věc, kterou bych Patrikovi měla říct.„Já... chtěla jsem ti říct ještě něco. Našla jsem si kluka.“ Patrik sezarazí, ale už po pár okamžicích mu zazáří ty jeho krásný oříškový oči.„Však bylo načase.“ Zasměje se. „Je to už dlouho, co jsi někoho měla.Povídej mi o něm. Jak jste se poznali? Jakej je? Je na tebe hodnej?“Zasype mě otázkami tenhle úžasně chápavej a milej kluk. Popíšu mu tedymůj nový objev a vyčkávám reakce. „Mám z tebe radost.“ Prohlásís úsměvem, ale v jeho očích můžu vyčíst smutek. „Copak se děje,Rychlíku?“ Poškádlím ho jeho dětskou přezdívkou. Na Patrikově tváři sena pár vteřin objeví úsměv. „Nic, Miško!“ „Jenže já ti nevěřím... Řeknimi, co tě trápí?“ „No tak dobře. Mrzí mě, že nemůžu být s tebou.Prožívat všechno to, o čem jsi mi vyprávěla. Mrzí mě, že to nemůžu býtjá s kým si na maturitním večírku zatančíš první tanec, s kým se potompovedeš za ruku a komu dáš u vás před domem sladkou pusu. Štvalo mě touž tehdy před třema rokama, když jsem bydlel ještě tak blízko! Vždyckyjsi měla oči jen pro jiný. Já byl jen „dobrej kamarád“. Jenže já těmiloval!“ Zaskočená a vyděšená na něj pohlédnu. „A proč jsi mi nikdynic neřekl?“ „Bál jsem se. Nechtěl jsem tě ztratit. Jenže teď už se bátnemusím. Už jsem tě ztratil.“ Podívá se mi Patrik do očí a políbí mě.Najednou však někde nad našimi hlavami zakráká vrána a já se roztržitěohlédnu. Když se otočím zpět, Patrik je pryč.
Pomalým krokem se vydám k hřbitovu. Na čtvrtý hrob v páté řadě položím svíčku a snad už po sté si přečtu ten nápis: Patriku, proč jsi nás opustil tak brzy? Bylo ti teprve šestnáct, když jsi se vyboural na motorce. Proč? Z očí mi vyhrknou slzy a zašeptám: „Nikdy mě neztratíš!“
