Špatné ráno | Moje pokusy
„Promiň Lauro, ale myslím si, že takhle, na dálku, nemá náš vztah cenu. Mám tě rád, ale měli bychom to skončit.“
Nemůžuuvěřit svým uším. Zdeny, tenhle můj brouček, mi teď, po čtyřechměsících, řekne, že to nemá cenu. Věděla jsem, že tohle dlouhonevydrží, ale já ho mám vážně ráda!
„Zdeňku,já... nevím, co na to říct... Jestli chceš konec, tak je to jen natobě, ale... Myslela jsem, že to zvládneme, že to spolu zkusíme,alespoň, než se znova uvidíme. Že si to potom vyjasníme...“ To je snadzlej sen!!! Co teď budu dělat? Bez Zdendy? Mám chuť brečet.
„Beruško,já tě mám pořád strašně rád, jen si myslím, že bychom se na sebe nemělivázat, protože tenhle vztah na dálku nemá moc zářivou budoucnost...“ Tonení fér. Sotva jsem se vyrovnala s tím, že se na mě vykašlal můjbývalý kluk a současně nejlepší kamarád Tadeáš a měla bych se rozejítse Zdendou?
„Já... já tě chápu. Dobře, rozejdeme se.“ Jakmile to vyslovím, všechnona mě dolehne ještě víc. Jsem opět volná. Nezadaná. Strašný slovo.Nechci být sama! S kým si budu po večerech volat? S kým si budu dlouhodo noci skrz SMSky povídat? Naposledy pošlu, alespoň po drátě, Zdeňkovipusu a chci zavěsit.
„Laury,ještě počkej. Ještě ti chci něco říct. Tyhle ty čtyři měsíce pro městrašně moc znamenaly. Bylo mi s tebou fajn. Zůstaneme kamarádi?“
„Já...Nevím... Nevím jestli to zvládnu, ale jestli chceš tak dobře.Kamarádi!“ Jenom to ne, co jsem mu to proboha slíbila? Nemůžu s nímpřece teď kamarádit.
„Tak se měj hezky a nezlob se na mě, Lauro!“
Zavěsím.Teprve teď mi všechno dochází. My jsme se rozešli! Slzy mi stékají potvářích a já teď nevím, co dál. Tohle jsem nechtěla. Tak krásně jsem toplánovala. Vánoční svátky strávené v teploučku na chatě se svým klukem,na jarní prázdniny bychom jeli na hory, na Velikonoce by přijel za mnoudo Brna a letní prázdniny bychom trávili pod stanem. Všechny plány apředstavy se však najednou rozplynou, jako mávnutím kouzelného proutku.Vždyť já nemám s kým jet!
Znova zvednu telefon.
„Helčo,prosím, mohla bych za tebou přijet?“ Zafňukám do sluchátka. „Prosím tě,co se ti stalo?“ „Já... My jsme se rozešli se Zdeňkem.“ A je to zasetady. To odporný slovo. ROZEŠLI! Rozbrečím se.
„Jasně, že můžeš přijet. To je přece jasný.“
Nejsem si tak docela jistá, jak jsem se dostala na autobus, ale teď už stojím před Helčiným domem.
„Lauro, jak se to stalo? Kdo to ukončil?“ Vyzvídá moje kámoška.
Jenže já teď nejsem schopná udělat nic jinýho, než že se jí vrhnu kolem krku a pláču.
„My jsme se dohodli, že to takhle, na dálku, nemá cenu. Ale já ho pořád miluju!“
„Neboj,však my to spolu zvládnem. Ty to překonáš.“ Jo, Helence se to řekne.Avšak i po asi dvou hodinách strávených u mé nejlepší kamarádky, kteráse snaží seč může, jsem na tom pořád mizerně.
„Tak já už půjdu, Heli. Děkuju, že sis na mě udělala čas.“
„Nemáš zač, jsme přece kamarádky.“
Pocestě domů se všechno ještě zhorší. Snad na každé lavičce sedízamilovaný pár, nebo stojí pod pouliční lampou a líbá se. Když v jednétakové dvojici rozpoznám Tadeáše a Anežku, je to ta poslední kapka. Anise nesnažím zakrýt smutek, když kolem nich projdu a ani jednomu z nichnestojím ani za pohled. Moji bývalí nejlepší kamarádi. A co stačilok tomu, aby se na mě vykašlali? Jediný léto. Anežka mě pomlouvá. Tadeášmě nenávidí a Zdenda se na mě vykašlal. Co mám dělat? Najednou mě všakněco napadne. Doteď jsem jen tak bloumala po městě, ale najednou mámurčitý cíl. Most. Most na Náměstí 28. října. Když však tak stojím nazábradlí, nevím, jestli mám přece jen skočit. Znovu se podívám dolů.Páni, je to vysoko.
„Lauro, ne!“ Ohlédnu se. „Lauro, to nesmíš!“ Zdeněk.
„Jenžejá už nemůžu dál. Už nemůžu žít, když už mě ani ty nemáš rád, nezbyl miNIKDO!“ Kruci, kde se tu vzal tenhleten? Trošičku se nám tozkomplikovalo. Ale to je jedno. Ať vidí, co zapříčinil.
„Játě mám rád. Právě proto jsem přijel. Chtěl jsem vědět, že to zvládneš.Nesmíš skočit. Jseš mladá, krásná, milá holka. Život máš před sebou.Vždyť tě čeká ještě spousta krásnejch věcí!“ Jenže žádný z těchhleargumentů mi nemůže zabránit udělat ten poslední krok.
„Promiň Zdeny, ale já tě miluju!“ A pak už jen padám...
