JEŽIŠ KRISTUS | ABECEDA VÍRY
Ježíš Kristus
Jahve je záchrana, Bůh zachraňuje
()
Význam jména
Jméno Ježíš pochází z řeckého Jesús, odvozeno z hebrejského Ješua, zkrácené formy Jehošua: „Jahve je záchrana“ – „Bůh zachraňuje“. Dítě zrozené z Panny Marie je nazváno Ježíš, „protože zachrání svůj lid od hříchů“ (Mt 1,21).
Jméno Kristus je odvozeno z řeckého Christos, což je překlad hebrejského mašiah (mesiáš), „pomazaný“.
Spojení obou jmen: "Ježíš Kristus" je pak nejhlubší a nejkratší vyznání víry, neboť vyjadřuje, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a zároveň pravý člověk přinášející člověku záchranu (spásu).
V Ježíši vstoupil Bůh do našeho všedního života
Ježíš Kristus se v čase ustanoveném Bohem stal člověkem, aby vykoupil celé lidstvo. Narodil se v Betlémě v Judsku r. 6 př. Kr. (při pozdějším výpočtu data Ježíšova narození došlo k chybě – posunu o 6 let). Ježíš Kristus žil asi 30 let v Nazaretě v Galileji (skrytý život), poslední tři roky svého života pak věnoval hlásání dobré zprávy lidu Izraele. O tomto období života Ježíše Krista, o jeho poselství a o jeho díle mluví 4 evangelia Mt, Mk, Lk a Jan. Ježíš začíná svá kázání oznámením: „Naplnil se čas a přiblížilo se království Boží. Čiňte pokání a věřte evangeliu“ (Mk 1,15).
Jeho poselství patří všem lidem
Jeho poselství, hlásané v Palestině, se ve skutečnosti obrací k lidem na celé zemi, lidem každé doby, počínaje těmi, kteří jsou potřební a trpí: chudí, vydědění, utlačovaní atd. (srov. blahoslavenství Mt 5,1-11). Ježíš nemá v úmyslu zrušit „starý“ zákon ze Sinaje, ale dovést jej k naplnění v takové dokonalosti, že odhalí jeho konečný smysl a odčiní jeho přestupování (srov. Katechismus 592) a umožní žít přikázání lásky k Bohu a bližnímu. Nepochopen svými současníky, pronásledován náboženskými představiteli svého národa, zrazen Jidášem, jedním z dvanácti apoštolů, je odsouzen ke smrti, a právě pro svou poslušnost v lásce k Otci „až k smrti na kříži“ (Flp 2,8)
Ježíš Kristus dovršuje své usmiřující poslání ve prospěch lidstva. Vzkříšením Ježíš Kristus z moci Boží uniká smrti a zároveň dokončuje dílo spásy tím, že umožňuje vzkříšení pro každého člověka, který v něho věří.
Poslání Ježíše Krista pokračuje v církvi, která je založena jeho slovy a činy, projevuje se jako tajemství spásy vylitím Ducha svatého (letnice), hlásá evangelium každému člověku a nabízí se jako znamení a nástroj společenství Boha a lidí (srov. Katechismus 778-780).
(Zpracováno podle knihy "Křesťanství od A do Z", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství)
Ježíš z Nazareta
Zakladatel křesťanství spojuje všechny lidi, kteří v něho věří jako v jediného Pána a Spasitele. Přesvědčení, že Ježíš je zaslíbený „Syn člověka“, Bohem poslaný prorok, který hlásal brzký příchod Božího království a uskutečňoval ho slovem i činem, voláním po obrácení a pokání, se prosazovalo u mnoha stoupenců už za jeho života. Také víra v mesiášskou podstatu „Pomazaného“ se projevovala už velmi časně. Chápání Ježíše Krista jako Pána, Božího Syna a Spasitele světa se zakládá na hlásání jeho učedníků, že po svém ukřižovaní vstal z hrobu, zjevil se jim a vystoupil na nebesa. Smrt na kříži a vzkříšení se staly základem víry největšího světového náboženství a jsou pro miliony dokladem, že Ježíš Kristus znamená spásu a vykoupení.
Křesťanství se liší od všech jiných náboženství
Křesťanství se liší od všech jiných náboženství postavením svého zakladatele. Kristus není objevitelem filozofických nebo etických pravd, jako např. Buddha nebo Konfucius, není jen vyslancem jednoho zjevujícího se Boha jako Muhammad, také není jedním ze vtělení a zosobnění boha jako Kršna v hinduistické víře. Pro křesťany hlásá Ježíš Boží mocí, kterou je sám: Syn Boží, střed a Pán vesmíru, Spasitel a učitel, obrat a dokončení světového dění, stejně jako druhá osoba Boží Trojice.
Teologická reflexe prvních křesťanů začínala u nepochopitelného jednání Boha v životě Ježíše: Že Boží Syn musel zemřít na kříži, aby byl třetího dne zase vzkříšen ze smrti, formuloval o několik let později sv. Pavel jako směrodatnou křesťanskou nauku o spáse.
Kristovou smírnou obětí za hříchy lidí jsou všichni věřící, kteří uspořádají svůj život podle Krista, vykoupeni a osvobozeni z moci hříchu. Také islám uznává v Ježíši Kristu důležitou náboženskou postavu, i když muslimové ho chápou jen jako proroka bez božské podstaty. Nejstaršími prameny jeho biografie jsou evangelia. Ale Ježíšovu autenticitu dokládají i poznámky židovského dějepisce Josefa Flavia (37/38 - kolem r. 100) a velkého historika starého Říma Cornelia Tacita. Evangelia jsou nejen historickými prameny, nýbrž současně také doklady a svědectvím o raně křesťanské víře. Z nich se lze o Ježíšovi dozvědět toto: anděl zvěstoval Marii, zasnoubené za Josefa, narození Božího Syna (evangelium sv. Lukáše 1,26-38), kterého počala působením Ducha svatého. Maria ho přivedla na svět v Betlémě, kde se zdržovala společně se svým mužem Josefem při sčítání lidu, nařízeném císařem Augustem (Lukáš 2,1-7).
Ježíšův život
První léta svého dětství strávil Ježíš v Egyptě, kam jeho rodiče utekli před králem Herodem (Matouš 2,13-23). Přízvisko „Nazarejský“ dostal pro své pozdější bydliště v Nazaretě. Ve věku asi 30 let ho pokřtil Jan Křtitel v Jordáně, nato se Ježíš v poušti 40 dní postil (Matouš 3,13-4,11). Pak začal tři roky trvající putovní a učitelskou činnost, při níž okolo sebe shromáždil učedníky, z nichž vyvolil dvanáct apoštolů. Kristus mluvil k lidem o přicházejícím Božím království prostými, srozumitelnými slovy a činil svou řeč názornou podobenstvími. Kristus potvrzoval své Boží poslání a pravdivost svého učení mnoha zázraky (mj. uzdravováním nemocných) a svatostí svého života. Svůj první veřejný zázrak způsobil Kristus při příležitosti svatby v Káně. Ve třetím roce činnosti vešel Ježíš před velikonočními svátky slavnostně do Jeruzaléma. Vzbuzoval už dlouho nenávist židovských velekněží a znalců Písma, protože se označoval za Syna Božího.
Velikonoce - Ježíšova smrt a zmrtvýchvstání
Ve čtvrtek před velikonočními svátky jedl Ježíš se svými apoštoly velikonočního beránka, umyl jim nohy, ustanovil na svou památku slavnost eucharistie a šel pak na Olivovou horu, kde ve smrtelné úzkosti očekával začátek svého utrpení (Matouš 26,20-47; Marek 14,17-43; Lukáš 22,7-46; Jan 13, 1-26). Byl vojáky zajat, doveden k velekněžím a odsouzen k smrti. Židovští velekněží žádali Kristovu smrt na kříži. Protože však nebyli oprávněni vyhlásit rozsudek smrti, obrátili se na římského místodržícího Pontia Piláta. Protože mu hrozili, že ho obžalují u císaře, odsoudil Pilát Krista k smrti na kříži (Matouš 26,47.27,31; Marek 14,32-15.20; Lukáš 22,4 -23.25; Jan 18,1.19,16).
Na Velký pátek Ježíše kolem poledne ukřižovali na hoře Golgota u Jeruzaléma a zemřel ve tři hodiny odpoledne. V pátek večer Krista sňali z kříže a položili do nového hrobu ve skále, který patřil jednomu Ježíšovu stoupenci.
O velikonoční neděli ráno před východem slunce vstal Kristus z mrtvých a vystoupil slavně z hrobu. Vzkříšený Kristus se zjevil napřed Petrovi (Lukáš 24,34; 1. list Korinťanům 15,5), o velikonoční neděli ráno Marii Magdalské (Marek 16,9-10; Jan 20,11-18) a pak zbožným ženám, které našly jeho hrob prázdný (Matouš 28,9-10), o velikonoční neděli večer dvěma učedníkům, kteří šli do Emauz (Lukáš 24,13 -35), a hned nato učedníkům, shromážděným ve večeřadle (Jan 20, 19-23). V neděli nato se zjevil apoštolu Tomášovi (Jan 20, 24-29).
U jezera Tiberiadského se Ježíš zjevil sedmi učedníkům a nakonec na jedné hoře v Galilei svým apoštolům a více než 500 učedníkům, přičemž jim dal příkaz, donést jeho učení všem národům a křtít je v jeho jménu. Čtyřicátého dne po svém vzkříšení vystoupil Ježíš na Olivové hoře na nebe a o deset dní později seslal apoštolům Ducha svatého.
(Zpracováno podle knihy "Encyklopedie náboženství", kterou vydalo Karmelitánské nakladatelství)