Každý filmový tvůrce, zpracovávající historickou látku, stojí před otázkou, nakolik může postavy a události podřídit umělecké stylizaci. Pečlivost, s jakou Cameron rekonstruoval vnější podobu historické reality, tedy nejenom samotný Titanic, ale i dobové kostýmy, přístav v Southamptonu, a stejně tak i běh hlavních událostí - to vše sugeruje pocit, že prakticky vše, co je na plátně, se skutečně odehrálo. Ponechme teď stranou technické detaily o tom, zda k rozlomení lodi došlo nad hladinou či pod ní, nebo zda první komín dopadl na palubu či do vody.
V případě Titanicu, a nejen jeho, existuje mezi tvůrcem a divákem určitá nepsaná a nevyslovená smlouva, podle níž je do skutečných událostí dosazen příběh fiktivních postav. Jack Dawson a Rose DeWett Bukaterová tedy tvoří první a základní odchylku od skutečnosti, jak se odehrála před pětaosmdesáti (dnes již 91) lety. Jsou však i jiné, jemnější rozdíly mezi realitou a uměleckou licencí, které nelze tak snadno rozpoznat. Na druhou stranu je ovšem otázkou, do jaké míry jde o faleš, o nepřesnost či o "jinou pravdu".
Jedna z postav, sympatická americká milionářská manželka Molly Brownová (Kathy Batesová) je jednou ze skutečných osob, které katastrofu Titaniku přežily. Jelikož je zřejmé, že Jack Dawson je fiktivním hrdinou, je logicky také jasné, že Molly Brownová mu nemohla půjčit frak. Na druhou stranu scéna, ve které Brownová marně přesvědčuje kormidelníka na záchranném člunu, aby se vrátili zachránit alespoň některé lidi z ledové vody, se skutečně odehrála. Tady se ovšem skrývá další zádrhel: ve filmu je dialog Brownové, kormidelníka a ostatních z dramaturgických důvodů omezen na nezbytné minimum, které zachycuje jeho podstatu (je tedy "pravdivý"), zatímco ve skutečnosti měl mnohem složitější průběh.
Přímo drastickému zjednodušení podlehla postava generálního ředitele společnosti White Star Line J. Bruce Ismaye. Tento od pohledu nesympatický muž (tedy alespoň ve filmu) se vyznačuje hrdostí na velikost Titaniku, a nepřímo ovlivní to, že loď se v kritickou chvíli pohybuje téměř maximální rychlostí. Když je však nejhůř, skočí Ismay zbaběle do záchranného člunu, kam mají přednostní přístup ženy a děti (na dospělé muže už čluny nezbývají). Díky benevolenci odpovědného důstojníka muže Ismay - odvracející tvář - zůstat v člunu a zachránit si život. Tímto poníženým odchodem se postava kdysi sebevědomého ředitele s divákem loučí.
Ve skutečnosti nebyl Ismay zdaleka jediným dospělým mužem, který se dostal na záchranný člun i navzdory morální povinnosti přenechat místo ženám. Navíc ředitel White Star Line nastoupil do člunu ve chvíli, kdy nablízku už žádné ženy a děti nebyly. Do té doby - alespoň podle své výpovědi a podle svědectví ostatních před vyšetřovací komisí - obětavě pomáhal organizovat evakuaci lodi. Tragické osudy muže, jenž se po katastrofě marně hájil před obviněním ze zodpovědnosti na katastrofě, by vydaly na samostatný film. Ismay po vypuknutí první světové války vzdal vyčerpávající snahu o očištění svého jména… a do Cameronova filmu se po desítkách let dostal jako zbabělec.
Z Cameronova filmu také zcela vymizel dopravní parník Californian, který byl v době katastrofy na dohled, avšak jeho radista neměl službu a vystřelené poplašné rakety si jeho posádka omylem vysvětlila jako kratochvíli boháčů. V Cameronově filmu to ovšem vypadá, že nejbližší lodí byl parník Carpathia, vzdálený ovšem osudově dlouhé čtyři hodiny plavby. Krutost osudu, který umístil záchranu tak blízko, a zároveň ji znemožnil uskutečnit, se do Cameronova dramaturgického plánu už nevešla.
| |