Občas mám pocit, že někteří lidé jsou duhým souzeni. A občas, že ty dva se k sobě vůbec nehodí.

Pravda je, ale taková, že i když jsou si dva souzneni tak jim to spolu vydržet nemusí. Prostě každý jsme jiný a každý máme své pro a proti.

Myslím, že nejdůležitější je ve vztahu hledat společnou cestu.

Kamarádka se mě dneska zeptala, jestli si umím představit žít někde jinde než v Praze. Je to zvláštní, ale musela jsem jí odpovědět, že ne. Od malička jezdím každý víkend na vesnici a o prázdninách jsem tam bývala celé 2 měsíce, ale představa, že bych tam měla žít? To není možné. A jiné město? Asi jsem fixovaná na tu svojí Prahu 10. Protože si neumím představit, že bych žila třeba v jinné části Prahy třeba v centru.

Což je docela zvláštní, protože kamkoli přijedu se cítím jako doma. Pokud je to příjemné prostředí.

Když jsme jezdila za kamarádkou na vesnici, tak úplně normálně jsem říkala jdu domů si jen vzít mikinu nebo kamarádem do Liberce tak normální pro mě je říct pojdeme už domů?

Ale žít na trvalo přestěhovat si všechny své věci někam si moc dobře představit nedokážu.

Nevím čím to je bohužel.

A s tím vlastně tak trochu souvisí i ta společná cesta. Uvidím jestli se jednou přestěhuju nebo ne...