... je to hrozné...žít...

Ano, už jsem zase tady, abych si Ti mohla postěžovat, protože Tobě nezbývá nic jiného než poslouchat a nenamítat, nevznášet argumenty, neignorovat...

Poslední dobou nenávidím všechny dny doma. Doma? Spíš v tom bytě. Ano, nenávidim všechen čas, který tam musím trávit. Je to jako ve vězení. Jako kdyby všechny stěny měly uši, aby mohly poslouchat věci, o kterých nikdo neví a pak to našeptávaly těm, co si tak nadsázkově říkají rodiče. Nejde nic utajit, je nemožné se schovat, nemožné zavírat oči s pocitem, že se těším na ráno. Nemožné...

Děsí mě vzpomínky, kdy jsem poprvé vkročila do toho baráku. Tenrkát mi bylo osm, tak malá, tak vystrašená, když mi bylo řečeno "Zbal si to nejdůležitější". Nic víc - nic míň. A pak už jen autobusová cesta na Kladno, desetiminutová a přesto nekonečná. Vystoupili jsme na zastávce, kde dnes stojím každé ráno. Občas nostalgicky zbloudím právě do chvílí, kdy jsem o oné zastávce neměla ani ponětí, ale nezžbývá nic, než jen vzpomínky a matné narůžovělé představy o tom, co by - kdyby. Promlčené a nerealizovatelné.

Už se s Ní, s mojí matkou - mamkou - maminečkou - nebavím 15 měsíců. Zdá se to jako věčnost, ale čas tam rychle plyne... Vím proč, né že ne, má to svůj důvod, nebo-li já mám své důvody, ale přece jen to někdy zamrzí, v ojedinělých chvilkách slabostí. Chvilky slabostí? Těžká to představa u určitých typů lidí, i já jsem jedna z nich. U každého člověka vypadá takový okamžik jinak a u každého je také způsobený jiným podnětem. Někdy stačí písnička, která v nás vyvolá dávné vzpomínky na "staré dobré časy" a někdy to jsou slzy, ať už naše nebo námi milované osoby.

Přišla jsem domů s poněkud pocuchanými nervy a bolestí zubů, přesto že jsem si stihla cestou ještě patřičně vylepšit náladu nakupováním. Doma jsem (zcela neobvykle) seděla u počítače a poslouchala rozhovor mámy a jejího ... ehm.. přítele. Byla po noční a on jí nenechal ani dospat, nejspíš si nehodlal nechat ujít příležitost opět na ní po telefonu řvát. Nadával jí kvůli jeho vlastní neschopnosti sehnat peníze na živobytí, za to přímo oplývá schopností právě opačnou. Křičel na ní po telefonu. Člověk, kterého ona tak miluje, jí nadává a uráží kvůli svým vlastním chybám. Kdo z nás, bláhových žen, by to vydržel? Nikdo nejsme tak silní, jak se zprvu zdáme, ani ona, moje maminka, není. Vím, že není...

A tak jsem dál seděla u počítače a hrála si v "sImákách" na perfektní rodinku, další nerealizovatelný přepych, a zároveň jsem přímo mistrně předstírala, že nic neslyším. Že zvuky a vzlyky linoucí se ze dveří ložnice, nevnímám, neslyším a ignoruji. Byla jsem potichu jako myška. Myška, která se za své chování stydí tak, že ztratila svou šedou barvu. Tak moc jsem toho litovala.

To jsou přesně ty chvíle, ve kterých se pohled zbarvuje zlostí do červena, ikdyž zůstává všedně normální. Chvíle, kdy bych byla raději slepá, abych neviděla slzy, co ztékají po tvářích člověku, který mě přivedl na svět. Hluchá, abych už nikdy nemusela poslouchat okamžiky, které naprosto kazí veškeré růžové představy o lásce. A němá, abych kdykoliv mohla popřít chtíč v okamžiku, kdy se mi chce křičet na toho, kdo tolik ubližuje osobě, jenž ve mě odjakživa probouzí ty nejhorší pocity přestože vím, že milovat Ji je téměř povinné a naprosto nepřekonatelné...

A stejně vím, že takových scenérií uvidím ještě desítky...možná stovky...a určitě tisíce ve vzpomínkách, které se budou dle zvyku přehrávat pořád dokola a dokola, aby dokonale zakryly všechno hezké, co ještě zbývá. Stejně tak vím, že vždycky budu jakoby němá, ale nikdy ne slepá ani hluchá....BOHUŽEL...