...vzpomínka na první den na střední je jaksi...rozmazaná??...jo..to bude to slovo...rozmazaná...už ani nevim, jestli jsem tenkrát měla strach...nebo sem se těšila...ale ještě o prázdniny jsem si začala psát s budoucí spolužačkou..s budoucí kamarádkou..s budoucí..jak se tomu řiká když mi teď ignoruje a zavrhuje v jednom??

...jméno je nejspíš nepodstatný, tak proč ho sem psát...budu jí řikat Ona...Ona byla na ICQ maximálně v pohodě...měla jsem Jí ráda....ikdyž to bylo jenom takový netový "mít rád"... a pak jsem vešla do třídy..poprvé na střední...uplně první vteřiny...sedělo tam hodně lidí...ale jenom pár mezi nima "zářilo"... byla to právě Ona ale nutno dodat, že nebyla jediná...

...bylo to jako jít po ulici...koukáme kolem sebe, ale málokdo nás zaujme...jenže z Ní vyzařovalo něco...něco, co ani nedokážu popsat..měla jinej styl hudby... jinou image...jiný zájmy..jinou povahu....dokonce i jinou barvu vlasů a přesto na mě působila naprosto úžasnym dojmem......

...akorát jednu vadu myslim měla....právě tenkrát totiž začínala hulit...nesnášim to...nejdřív je to jenom sranda...jakási pomůcka pro zlepšení nálady..jenže potom se z pomůcky stane potřeba... a z potřeby se stává závislost...závislost se kterou jde přestat, byť ne ze dne za den. Jenže proč to dělat?Proč si odepřít tu "skvělou" zábavu. Z osoby se stává bytost. Pořád se to zhoršuje a tak to bylo i s Ní.Já....fakt jsem se snažila jí pomoct...už ani nevim proč...chtěla jsem..strašně moc jsem chtěla, aby byla zase taková jako o prázdniny na ICQ, ikdyž jsem věděla, že už to tak nebude...už to nebude to starý netový "mít rád" protože tohle nebyl internet, tohle už byla realita...

...tolik hádek...zbytečnejch hádek kvůli blbýmu hulení!!! Jenže nakonec hulit přestala =) teda bylo mi Jejíma slovama řečeno něco jako "Už nehulim." a ano...tak jako všecko, i tohle mělo svoje chybičky...například jsme spolu nemluvili. Skoro měsíc. Pro ostatní to nebyla bůhvíjaká doba, jenže pro mě to bylo jako věčnost. Chodit kolem ní s vědomím, že jí nemůžu ani pozdravit, protože bych dělala něco, co se mi příčí - podlejzala a na to jsem nejspíš moc hrdá. Bylo to hloupý, bylo to hrozný a bylo to k ničemu. Vzpomínám si ještě kvůli čemu to bylo. Vyčítala jsem Jí, že hulí každej den, že chodí za školu a když se ukáže ve škole, tak jedině s colou smíchanou s vínem, že už jí skoro nevídam, že si ani nepovídáme. A na tohle mi Ona napsala, že Jí to nebaví, že Jí nebaví mě poslouchat. To byla první ostřejší hádka...bolavá první ale bohužel nebyla poslední...

Čas plynul a najednou tu byl konec školního roku a mezi náma pořád ticho. Ale aspoň to ticho. Už zas byla ve škole, ikdyž mě neviděla. Vadilo mi to, ale o dost míň než, když tam vůbec nepřišla. Už byl za náma první tejden prázdnin, když jsem opět v nočních hodinách šla na chat. Byla tam,byla!!! Nemohla jsem odolat a šla jsem do místnosti, kde jsme se kdysi v začátcích poznávali - Kladno =) Měla jsem co dělat, abych to nebyla já, ta první co napíše, protože jsem se bála, že to skončí jenom další zbytečnou hádkou. Zvolila jsem si radši trapný (ale účinný) tapetování místnosti a potichoučku jsem doufala v to, že to Ona, kdo udělá první z prvních kroků. A??? Přání splněno =) Opravdu napsala. Krásný usmíření to bylo. Tak krásný, že si ho pomatuju ještě teď. A na zbytek prázdnin byla pohoda a pohodička. Párkrát jsem se dokonce snažila jít za Ní do Družce, to když jsem díky ní zas začínala věřit na takový to "best friends". Ale happy end to mělo jenom jednou z asi tří pokusů, což v překladu znamená, že jenom jednou jsem našla bez mapy cestu z Libušína do Družce :). Ale výlet to byl moc moc krásnej. Ikdyž kvůli mý dezorientaci naše nožičky nachodili uplně zbytečně 20 kilometrů místo cca 16-ti . A komu to vadilo? No přece nikomu =)

Neustále jsme si psali. Neustále jsme něco rozebírali. Přes ICQ,chat,SMS...A pak začal školní rok. Už od začátku to bylo "divný" (?). Ty lidi, myslela jsem, že se všichni změnili, ale nejspíš sem to byla já, kdo prošel tou největší změnou. A ani nevím, proč ... Jenže tam pořád byli ty samý lidi. Ona, pak slečna F a nakonec pan Dejavu. Byli tam, prostě tam byli, ale já si toho zapomněla vážit. To se mi stává často. Nejde to ovládat. Pokaždý, když něco moc a moc chci, jdu si zatím, ale jakmile toho dosáhnu, přestává to pro mě mít cenu. Ztrácí to svuj původní význam a já to nakonec uplně ztratim. A tak to bylo i tentokrát. Nevážila jsem si Jí dostatečně.

Dneska je v módě se fotit a my jsme ještě žádnou fotku neměli. Zdřejmě jsme to tak měli nechat. Ona za mnou přišla do práce a jakože se vyfotíme. Dílo bylo hotovo. Vypadala jsem tam jako medvídě, ale byla to fotka s Ní, jediná fotka s Ní, takže to bylo jedno. A potom mi začalo připadat, že pro Ní zase nějak splývam s davem, že Ona objevila někoho, kdo je pro ní dokonalejší,vhodnější,lepší. Koho zbožňuje a kdo zbožňuje Jí. Nevim, co mě to tenkrát chytlo a ani nevím proč. Mam prostě antitalent - všecko pokazim v tom nejlepšim. Myslim, že to mam po matince (k tomu se dostanem v jiný kapitole). A kvůli tomu jsme se pohádali (pokud se někomu zdá, že jsem hysterická a nebo uplně blbá, tak to neni sen ale realita). Takže příčina hádky byla moje žárlivost, ale myslim, že podnět měla. Hádka samotná byla doooost bouřlivá a bolavá, ale jen pro jednu stranu (asi). A potom následovalo spoustu dalších hádek - asi bonus nebo dohra nebo tak něco. Pořád se stupňovali a byla jsem to já (překvapivě), kdo pořád dolejzal a podlejzal. A byla to Ona, kdo pořád ignoroval a zatracoval. 

" Baví tě to?"

" Už moc ne, už to dělam dvě hodiny"

"co?"

"No tu hru už hraju dvě hodiny, tak mě to nebaví"

__________________________________________________________________________

"Hodláš se se mnou ještě vůbec někdy bavit?"

"Tak za pět let"

"Ale to už nebudem na střední"

"Tak vidíš"

___________________________________________________________________________

"Chceš se bavit?"

"Nevim"

"Jak nevíš??Buď jo nebo ne."

"Tak asi ne"

___________________________________________________________________________

Jen pár z mnoha a mnoha bezvýznamnejch rozhovorů. Všechno kolem nás je postavený na principu koloběhu, a tak když nejsem dokonalá já, musí bejt dokonalej někdo jinej a taky že je. Ona slečna kvůli který (kterejm) to vlastně všecko začalo. Teda začalo to kvůli mý hysterii, ale řekněme, že slečny byly její podnět. Jí mi vzal čas a vzpomínky mi bere taky, protože pokaždý, když Jí vidim, něco mi řiká, jak se mi vysmívá, jak mnou pohrdá, jak už nepatřim do její reality a místo mě je tam někdo uplně jinej. A při každym takovym pocitu se ztratí jedna vzpomínka. Vím, že tohle četla, akorát nechápu proč a taky vim, že jsem jí dala další podnět k pohrdání.