Je překvapivý, jak se za rok dá všecko, na čem nám kdy záleželo, ztratit. Ale ještě překvapující je, jak dlouho a jak moc to bolí, jak dlouho nám trvá, než si to dokážeme uvědomit.

Jeden den je všechno jako jistota. Všechno úplně stoprocentní a sotva se otočíme, je zas všechno jinak. Riskujeme, hazardujeme, hrajeme si s vlastnim životem a cokoliv se nám nepovede, svádíme na vlastní osud, aniž by jsme si uvědomili, že chyba, která se někde stala, není chybou osudu aini nějakých neexistujících nadzemských sil, ale jen naše chyba.

I já jsem si až teď uvědomila svoje chyby. Lituju jich,ale zároveň jsem za ně ráda, respektive za ponaučení z nich. Nikdy nejde uplně zapomenout, jen potlačit určité vzpomínky, uložit je hluboku do podvědomí a nevšímat si chvil, kdy se derou na povrch. A právě to musím udělat i já. Smazat všechny ambice na změnu, vyhodit fotky, potlačit vzpomínky, dělat, že lidi, co si řikali kamarádi a přitom jimi vlastně vůbec nebyli, neexistujou a už nikdy existovat nebudou. Adios amigos my memories. Tři - dva - jedna - TEĎ. Končí muj sentimentální svět, protože svět je jen jeden - ten reálnej. Končí to, čemu se kdysi dávno dalo říkat přátelství. Není to jenom jedno, je jich víc. Nejsou to jenom přátelství, jsou to i další věci. Konec všem těm falešným nadějím. Protože všechno, co jsem měla, už najednou není. Není už co ztratit!!