"Chceš jet do Francie?"

"Co?"

"Tak chceš nebo ne?"

"Do jaký Francie? Vždy%t o tom ani nic nevim."

"Potřebuju akorát vědět, jestli chceš jet."

"No tak třeba jo"

"Hm, tak jo."

Otočil se a zase někam odběhl. Učitel angličtiny. Byl libovej Tak vej tak trošku mimo, ale nebyl tak nudnej jako všichni ostatní. Měla jsem ho ráda (vim, že je to hnusný) ale taky proto, že mi tak trošku nadržoval, narozdíl od jinejch, ty mě moc v lásce neměli

Na něj sem si mohla dovolit fakt hodně. Věci, který sem mu řikala, byly občas docela přes čáru, ale on to bral tak nějak v pohodě, vlastně to bral úplně v pohodě. Občas mě taky schodil, nebo napsala tečku, ale nikdy ... V pátek to bylo jiný. Byla jsem drzá, tak jako vždycky, ale on se zdál v pohodě. A pak jsem řekla něco, co jsem řikat neměla.

"I can´t drink alcohol."

"No tak něco řekni."

"Vždyť už to řekla"

"Hm, tak to sem neslyšel"

"Tak to ste asi hluchej, protože já jo."

To je věta, která dokázala naprosto všechno převrátit naruby. Měla jsem bejt zticha, měla sem říct něco jinýho, cokoliv jinýho, protože to, co následovala po tom, fakt nebyla hezká podívaná. Když jsem to dořekla, tak se na mě na krátkou chváli jenom podíval, po tom se zvednul a hodil klíčema o stěnu přes celou třídu. Začal křičet, nadávat, řvát. Házel s nábytkem a do toho mě urážel, pochodoval po třídě a křičel. Nikdo nedokázal nic říct. Nikdo si to nedovolil. Moje vytřštěný oči na něj zírali naprosto vyděšenym pohledem a to bylo všecko, na co sem se zmohla. Křičel a řval a já tam jenom seděla a koukala na něj. Cukaly mi koutky, protože takhle jsem ho ještě v životžě neviděla (ani bych do něj neřekla, že to umí) ale něco mi řikalo, že smát se mu do obličeje nebyl dobrej nápad. Jak se to stupňovalo, jediná věc, kterou jsem slyšela, bylo moje srdíčko, tlouklo jako o závod a ten jeho řev ke mě doléhal odněkud z dálky. Ještě chvíli sprostě nadával, házel nábytkem, chodil po třídě a urážel mě. Nejhorší byl ten pohled v jeho očích. Bála jsem se. Třášla jsem se uvnitř, protože jsem nedokázala pochopit, co ho vlastně tak naštvalo, nedokázala jsem určit, co udělá. Zdál se schopnej čekoholiv. Potom si sednul a nějakym zázrakem se uklidnil. Do konce hodiny na mě nepromluvil. Nevyvolal dokonce ani mojí spolužačku, protože věděl, že bych jí radila. Ano, tohle je další zážnej příklad toho mýho úžasnýho talentu.l Já prostě dokážu posrat uplně všcko - totálně, důkladně a zjevně nenávratně.

Byl to jedinej učitel, kterej viděl, že jsem v něčem lepší než oni, jedinej, kterej to ocenil. Jen jedna věc mi vadí víc, než všchno to ostaní - Comenius. Projekt, kterej jsem z větší části udělala já. Projekt, kterej mě měl dostat až do Francie. Mohla jsem bejt poprvé dál než v Čechách, dál od všeho toho stresu. No tak nic. Tyhle zahraniční cesty .. když se něco plánuje poblíž mě, vždycky to nevyjde, tak jak jsem vůbec mohla počítat s tim, že tentokrát by to vyjít mohlo. Ok, do Francie nejedu, tak ať jedou aspoň holky. Jen mě dost mrzí, to, jak se choval. Nebudu se mu omlouvat. Ne za jednu větu, jednu hloupou větu, jejíž podoby slyšel už několikrát a vždycky mi je oplatil. Navíc, řekla bych že skóre srovnal, jestli teda nevede on, protože ten proud těch nadávek se musel linout chodbama celý školy.

A tak si tak žiju, běžně ztrácim lidi, který mam ráda, lidi, na kterejch mi záleží. Poslední rok je ten muj talent teda hodně intenzivní, ale co nadělam. Jen an to někdy už nemam "energii". Čim dál víc to bolí a čím dál víc se to stupňuje. Nejenom věc "učitel" ale tak nějak všechno ...

Hurá, hurá??Těžko... To spíš

Sakra, sakra, sakra!!!