Jsem sice starý typ a nejsem výkonný,
tak jako modely Havlovy výroby.
Vyroben v době, kdy rudá šla na dračku,
jsem slabý konkurent modroučkým zpěváčkům.
Mé rodné číslo se začíná osmičkou,
český byl výrobce, pod ruskou hvězdičkou.
Matička Praha a Gottwaldov za rohem,
tak tahle zemička byla mým domovem.
Klíče však zvonily ku zrodu Zlína,
za chvíli nová zem starý lid hlídá.
Nové jsou mašiny s devítkou v začátku,
tak je tu konkurent, který je v pořádku.
Ležíš ve svém pelíšku,
na zádech či na bříšku.
V pyžamku a v ponožkách,
nebo jen tak v kalhotkách.
S plyšáčkem se objímáš,
nebo sama usínáš?
Ať už spíš a nebo bdíš,
jedno lásko dobře víš,
miluji tě strašně moc,
takže běž spát, dobrou noc.
Sám ve své posteli slaďounce usínám
na tebe miláčku před spaním vzpomínám.
Na tvé rty, tělo a heboučkou pleť,
na to jak s tebou chci obletět svět.
Obletět planetu v balónku z pouti,
bez bázně bez zábran oblohou plouti.
Je vážně příjemné o tobě snít,
nejlepší ale je, pro tebe žít!
Celý žiot něco zkoušíš.
Něco, nebo někoho.
Celý život se pokoušíš
být tu jen pro někoho.
Všechny činy, dobré, špatné,
všechny ti je pokrátí,
až se z nebe za svou láskou
znovu nikdy nevrátíš.
Proč navzdory pocitu,
že jsme teď tak šťastní,
přicházíme o všechno
co je nám tak vzácný. Přicházíme o sebe,
aniž o tom víme,
přicházíme o nebe,
které vytváříme.
Byli jsme až do dnes pár,
které mu nic nechybí,
pak už budem každý sám,
mít své vlastní pochyby.
Bylo správné naše bytí,
nebyl chybný ten náš čin,
zvážíme dál naše žití,
které stvoří nový stín.
Dopadla kapička z čistého nebe,
upadla z nebíčka přímo na tebe.
Vzhlédla jsi vzhůru a zahlédla v dáli
jak si tam andílci poletovali.
Smáli se zvesela na ten náš svět,
smáli se na tebe, lásko má hned.
Ty jsi se usmála a šla jsi dál, kráčelas ke mně a já láskou plál.
Proč nemůžu usnout,
proč nemůžu spát?
Když mi kapky deště buší na okap.
Proč je ten déšť jako pláč?
Snad nebrečí nebe.
Déšť se tříští o okap,
nechci spát bez tebe!
Co je to za život na téhle planetě,
když s tebou nesmí být ten, který moc chce tě.
Proč místo Amora střílejí vojáci,
do našich srdcí a jde jim jen o práci.
Na světě není snad místo už pro lásku?
Já za ni bojuji,
chci tě moc, miláčku!
Odešlas ode mne
a už se nevrátíš,
odešlas naposled,
snad se tím netrápíš.
Ke mně se nikdy už nemůžeš vrátit,
tak mě víc nehledej,
nesmíš se trápit.
Nevím kam odcházím,
neznám tu cestu,
chvilinku v tunelu,
pak dojdu k světlu.
K světýlku na konci překrásné pouti,
prosím tě odpust mi že jsem se zhroutil.
Nechtěl jsem zbaběle utéci ze světa.
Nechtěl, však musel sem,
úzkost je prokletá!
Odcházím lásko,
když odcházíš ode mne,
nikdy se nevrátím,
líbám tě s koncem dne.
Sbohem, můj poklade,
mé pouťové štěstí,
měj se můj osude,
držím ti pěsti.
Měj hodně úspěchů v každém svém díle,
nedělej neplechu, chovej se mile.
Zapomeň na smutek,
usměj se zvesela,
nemáš proč trápit se,
buď pořád veselá.
Zapomeň na všechno s čím se teď loučím,
zapomeň že jsem žil,
i proč jsem skončil.
Netrap se nikdy víc,
nemysli na mě,
vždyť jsem ti nedal víc,
než od slz dlaně.
Ač v sítinu stromu jsem,
tak prahnu slunce žárem.
Ač pod hladinou skryt,
já žízeň velkou mám.
Když mám nad hlavou mrak
a slunci jsem tak vzdálen,
proč mám pocit pak,
že blesky zmírám spálen
… na černý uhel - sám.
Za dne- ve tmě,
v noci- v stínu,
žalem velkým lásko hynu.
Po tobě má duše touží,
pro tebe se lásko soužím. |
