* Picasso (pikaso) Pablo, *25. říj. 1881 v Malaze, španěl. malíř. Užívá rodového jména matky, jež byla italského původu, otec, rodem španělský Bask, jmenoval se José Ruiz Blasco. Víc než pobyt na akademii v Barceloně a v Madridě mělo pro [Picasso Pablo]-a význam výtvarné školení, jež mu od dětství vštěpoval jeho otec, profesor kreslení. Časně probuzený talent nespokojil se záhy domovem a směřoval k světovému výtvarnému středisku, k Paříži, které měl na konec jako protagonista mezinárodní Pařížské školy patřit víc než domovu. Po prvé sem přijel 1900, po r. 1904 stala se mu, s přestávkami cest do Španěl, novým domovem. S velkou pohotovostí zmocnil se nového prostředí a 1901 mohl už uspořádat u Vollarda vlastní výstavu poznamenanou vlivem Toulouse-Lautreca. Pohotovost, kterou nelze vykládat jen receptivní schopností, bude příznačná pro celou [Picasso Pablo]-ovu dráhu naplněnou tolika obraty i současnými protiklady. V tomto smyslu je kulturním malířem, vyjde pravidelně z uměleckého podnětu, ale dovede jej proměnit nevyčerpatelně vynalezavou obrazotvorností v něco jiného, co má vždy až násilné stopy jeho povahy. Pro kulturní ráz povahy je příznačné, že je motiv krajiny v jeho díle téměř neexistující výjimkou, a pak i to, jaký význam má pro účin jeho obrazů čistě technická stránka, vnášení kresby do obrazu, užívání lakových nátěrů, písku atd. Obrazy nejčasnějšího mládí a první pařížské práce ukazují hned na počátku dva póly jeho povahy, až tradiční klid, který ovšem dospěje k sebeuvědomění až po 1915 a vytvoří samostatnou klasicisující linii díla, a na druhé straně deformující úsilí, jež se nejprve projevilo karikaturním přízvukem. Doba do 1908, kdy [Picasso Pablo] spolu s Braquem vytvořili * kubismus, dělí se pravidlem na několik period. Modré období z l. 1901-4 čerpalo náměty z pařížského podsvětí. Přechod znamenaly náměty z comedia dell’arte. Léta 1904-6 nazývají se pompejánskou nebo růžovou periodou; proti karikaturním nadsázkám dřívější doby přinesly obrazy s námětem ženských aktů málem klasické uklidnění. Zde se přihlásil druhý pól [Picasso Pablo]-ův před novým obratem, který znamenalo negerské období z l. 1906-8. Tehdy se po prvé objevila u [Picasso Pablo]-a geometrisující abstrakce podložená vlivem pro umění právě objevené černošské plastiky a teoretickými důsledky Cézannova díla. R. 1908 vznikl kubismus a [Picasso Pablo] a Braque se odlučují od dosavadní protiimpresionistické avantgardy, které se dostalo náhodného názvu fauvisté (divoši), a nastupují novou dráhu. Kdo z obou byl vlastním objevitelem, je prozatím nevyřešenou otázkou. Od prvotní, barevně chudé, temnosvitné formy prošel u [Picasso Pablo]-a kubismus až k hranici, kde nepozorovaně vplývá do nadrealismu, mnoha proměnami. [Picasso Pablo]-ova vynalézavost je tu nevyčerpatelná. Námětově omezen na několik předmětů, dovede je měnit podáním od temnosvitu přes vlepování reálních látek do obrazu, přes ozvěnu purismu až k zátiším t. zv. synthetického kubismu, kde má předmět větší podíl na obraze a kde vzniká prostor skloubením barevných ploch. Ani zde se proteovská povaha nezastaví, a nelze-li vypočítat všechny proměny, nutno alespoň zdůraznit základní rysy. [Picasso Pablo] se stále opírá o slučování několika pohledů na předmět viděný s různých stanovisek, na př.jednu část z podhledu, druhou z nadhledu, tím chce dojít v obraze k prostorovému a plastickému účinu. Předválečný kubismus vznikal pod tlakem stylové vůle, jeho poválečná forma přijímá úděl subjektivismu a stává se jednou z různých malířských možností. Předpokladem kubismu je možnost autonomního obrazu, který nemusí nic zobrazovat a může vystačit s tak zv. čistou výtvarností, t. j. s tím, co je obsaženo přímo v malířských prostředcích. Zde vznikla z [Picasso Pablo]-ových podnětů t. zv. nefigurativní malba, jež se vzdala předmětu vůbec a spočívá na nedoloženém přesvědčení, že barva a tvar budí v diváku ozvěnu týmž způsobem jako hudební tón. Tak daleko [Picasso Pablo] nikdy nešel a naopak jeden z prvních účtoval ve své abstraktní linii s čistou výtvarností a dospěl tak k vlastní formě nadrealismu, kde obnovuje v obludné formě figurální motiv zatížený sexuálním přízvukem a kde v poslední době došel až k sadisticky krutým variantám svého španělského motivu býčích zápasů. Zde se prozatím končí jedna linie jeho malby, kterou čas od času provázejí sochařské odbočky. Druhá linie začíná znamenat samostatný proud teprve od ingresovských kreseb, jež vznikají za války po r. 1915. Proud nezůstane omezen na kresbu, přelije se do obrazu, dojde výrazu v podobizně i figurální komposici a posléze v grafických cyklech ilustrací (1927-31). Není opět formálně jednotný, má své výkyvy a proměny, ale tvoří stejně důležitou složku díla jako abstraktní linie. O nikom ze současných umělců nebylo vysloveno tolik protichůdných názorů jako o [Picasso Pablo]-ovi a nikdo nezapůsobil na současné umění tak převratně jako [Picasso Pablo] Podle ozvuku lze právem říci, že je representativní postavou dneška a ponechat budoucnosti, aby z odstupu rozsoudila, pokud je toto umění odmítající jakoukoliv společenskou souvislost a založené na vyhroceném subjektivismu příznakem duchovní situace dnešní Evropy a pokud je mostem k zítřku. Srv.: Fr. Kovárna, Současné malířství 1932; V. Nikodem, P. [Picasso Pablo] 1936; v obou je uvedena další rozsáhlá literatura. -rna.