Definovat street art a jeho historii lze jen mlhavě. Označuje se tak druh uměleckého projevu ve veřejném prostoru. Najdeme ho převážně ve městech, a to po celém světě. Vzniká často anonymně, většinou bez podpory a povolení úřadů či vlastníků „podkladů“. Jeho autoři mohou být za své výtvory obdivováni, současně za ně můžou dostat pokutu.

Dílasprejovaná pomocí šablon, sticker art – tedy nálepky, dále plakáty,mozaiky a reliéfy, prostorové instalace, videoprojekce, snad i sociálníintervence. Street art není škola, styl ani program. Nesjednocuje hotechnika nebo námět. Ve své současné podobě ve světě existuje asi třicet let. Vzhledem ke krátké době existence street artu a jeho formální různorodosti v něm lze jen těžko vypozorovat nějaké zákonitosti či obecné vývojové tendence. Jediné, co jeho nejrůznější podoby spojuje, je specifické využití městského prostředí.

Město už od dob Charlese Baudelaira spojujeme s pojmem moderní život. Město není jen jednoduchým souborem budov a lidí, ale novou lidskou přírodou, místem prolínání různých infrastruktur, uzlem individuálních lidských osudů i střetů celých kultur. Moderní město si vynucuje určité způsoby pohybu a chování. Street art je pak způsobem, jak si v tomto prostředí vydobýt aspoň část městského teritoria zpět. Život v globalizovaném městě slouží street artu nejen jako zdroj námětů, ale přímo ovlivňuje jeho formy, umístění a čtení. Využívá existujících komunikačních kanálů, parazituje na informačních systémech, obsazuje volný městský prostor. Umístěním díla na ulici jeho tvůrci úmyslně pracují se vzniklými architektonickými juxtapozicemi a současně se sociálním kontextem, který fyzické umístění díla obklopuje. Streetartový umělec vytváří specifickou situaci pro každého, kdo jde kolem. Počítá s reakcí kolemjdoucího- ať již zápornou nebo kladnou, - a tím pádem se zformováním náhodné divácké komunity. Obecným cílem je, užijeme-li terminologii kritika Nicolase Bourriauda, vytvoření nové kolektivní senzibility. Street art, na rozdíl od silně institucionalizovaného výtvarného umění v tradičním smyslu, vzniká stále velmi organicky a sám ze sebe. Má sice své hvězdy, specializované časopisy a kritiky, své výstavy, galerie i sběratele, dosud se ale nestal součástí všeobecné akceptované vysoké kultury. Jeho tvůrci dělají něco, co část společnosti stále považuje za činnost, jež by se měla zakázat či regulovat. Jejich práce současně nachází silný ohlas u spřízněné komunity. Je součást subkultury spojené s určitými názory a životním stylem.

Street art zatím ignoruje zavedené kulturní instituce a vytvářísi vlastní alternativní systém. Nemá státní muzea, ceny a akademie, alesouvisí s módou, hudbou grafickým designem, reklamou a dokonce s některými sporty. Mezi street artovými umělci mohou být – a často i jsou – absolventi výtvarných škol, většinou to však na jejich práci nepoznáme. Street art současně používá některé techniky a postupy převzaté z výtvarného umění.

Z avantgardního umění si vzal potřebu deklarovat svoji společenskou i ekonomickou nezávislost, současně se inspiruje komerčním designem a pop kulturou. Streeartový umělec pracuje podobně jako obrazový nebo zrakový dýdžej. Míchá dohromady citace Modiglianiho, Cartier-Bressona nebo Miróa, přidá retro design sedmdesátých let, počítačovou grafiku a špetku Johna Heartfielda. Recykluje symboly a posouvá je do nových významů, vytváří z nich celek s novým rytmem a stylem.

Street art je forma veřejného monologu, prostor ke komentování světa okolo. Jeho autoři se jeho prostřednictvím vyjadřují i navzdory tomu, že mohou být potrestáni nebo jejich dílo nepřežije déle než pár minut. Přes své zakotvení do konkrétního městského prostoru získává díky internetu globální dopad. Jednotliví tvůrci se učí metodou pokusů a omylů. Pozorně sledují práci spřízněných autorů, přebírají motivy, styl a techniku. Street art, podobně jako graffiti – ale i třeba kubismus nebo gotika – přišel do Prahy ze zahraničí. Nový styl vizuálního vyjádření se u nás uchytil, bez živné půdy mezinárodní výměny informací by však asi zahynul. Diskuze, zda domácí autoři jen napodobují zahraniční tendence a zda se mohou srovnávat se světovou špičkou, je v podstatě stejná jako již od zmiňované gotiky či kubismu. Někteří členové domácí street artové komunity snad až příliš sebekriticky přiznávají, že to nejzajímavější do Prahy přichází jako import. Podobné dělení na domácí a zahraniční však pro anonymní a někdy vysoce mobilní tvůrce pomalu ztrácí na významu. Na Pražských street artových dílech najdeme podoby amerického prezidenta Georgie Buse i českého politika Jiřího Paroubka, filmové herečky Marilyn Monroe i Adiny Mandlové, světové kulturní ikony Charlie Chaplina i obskurního českého buditele Jakuba Hrona.

Pro mnoho lidí je street art stále jen vandalismem bez kulturní či umělecké hodnoty. To je však jen jeden z předvídatelných směrů možných kritik. I když je fotografování ideální „neinvazivní“ formou sbírání street artu, někdo může vnímat už samotné knižní uchopení a zveřejnění pouličního umění jako akt, který si jej přislovuje, manipuluje s ním, bere mu jeho svobodu a nezávislost.

Jestliže mají streetartové dějiny nějaké mezníky, pak je to věčně diskutovaná hranice mezi obdobím před masovou popularitou a po ní, nebo vyhraněněji před komercializací a po komercializaci. Podobné „před a „po“ dávají paradoxně street art do souvislosti s klasickým výtvarným uměním. Dějiny avantgard jsou plné subjektivního dělení na idylické období před veřejným úspěchem a kompromisním obdobím spolupráce s galeristy, veřejných zakázek, akademických ocenění a nakonec i společenského akceptování či dokonce uznání.

Pocit ztráty nevinnosti street aru může vést až k agresivním reakcím. Od ledna do června 2007 v New Yorku kdosi systematicky ničil díla street artu“ malby či vylepovaná díla ničil chrstnutím průmyslové barvy. Anonymní rozstřikovač u svých zásahů zanechával manifest, který jeho konání vysvětloval. Street art podle něj ztratil svou nezávislost, stal se součástí komerční kultury, nebo dokonce ponižující „rebelií, kterou sponzoruje buržoazie“.

Škála sdělení street artu je – i vzhledem k téměř neomezeným formálním možnostem a kombinacím textu a obrazu – oproti tradičnímu graffiti daleko širší.

Jeho poselství je často politické a protikonzumní. Mnoho autorů vytváří subverzivní varianty kulturních archetypů, používá a zneužívá různých marketingových technik. Estetiky a techniky street artu ovšem v posledních letech využívá i reklama. Ta velice záhy pochopila jeho sílu a přitažlivost pro mladé publikum. Reklama dříve než historici umění porozuměla jeho výrazovým možnostem, specifické estetice nebo dokonce kráse. Mnohé společnosti – a to i v Praze – podnikají „neoficiální“ reklamní kampaně vedené prostředky street artu, spolupracují s celou řadou osobností, které se street artem zabývají, a sponzorují je.

Přesto je Street art především masovým hnutím, novodobým globálním folklorem, který si od reklamy drží odstup. Sice má své hvězdy, ale tvoří ho především široké armády neplacených nadšenců. Je to médium uměleckého výrazu, které se logicky přidává k existujícím kulturním vrstvám Prahy. Vzhledem ke své proměnlivosti a krátkodobosti si zaslouží nejen sbírání a publikování, ale především každodenní pozornost.

  by  Th3.crump1