Narodil jsem se v malinke vesnici, daleko od mest a mestecek, v horach. Obyvatele byli v lete odtrzeni od okolniho sveta praci na polich a shanenim stad a v zime uzavreni prusmyky zapadle snehem. Nekdo by to povazoval jako stastne detstvi v klidnem a zivot utuzujicim prostredi. Ja jsem vsak tak stastny nebyl. Od malicka jsem byl, narozdil od stejne starych hochu, nachylnejsi k nemocem, a proto leta mi byly neprijemne ztrpcovany sennou rymou a alergiemi a zimy smrtelne nebezpecnymi nemocemi, coz me jaksi stavelo mimo stred zajmu ostatnich deti a pestovalo ve me samotare. Uzaviral jsem se vice a vice sam do sebe. Nemohl jsem hrat hry jako ostatni, kvuli memu zdravotimu stavu, ktery jeste rodice, strachujici se o muj zivot, vyhrocovali hlidanim a omezovanim ve volnosti. Stal jsem vzdy az posledni v rade a mimo centrum deni. Tak jsem si pral byt poslouchany a uznavany, avsak nemel jsem nic, cim bych ostatni zaujal. Nebyl jsem rychly v behu, silny v zapasech a ani bystry v usudku, a to mi jaksi nedavalo sanci zaujmout pozornost, natoz mit slovo.
Jak jsem se tak ponoroval stale hloubeji do sebe, jedinym vychodiskem mi bylo zacit si vymyslet svuj vlastni svet, ve kterem jsem byl kazdou chvili nekym jinym, ale vzdy tim, kdo od niceho prisel ke slave a ucte, a to jak hrdinskymi skutky, tak svou podstatou prirozeneho talentu k nejake cinnosti.Vse ale bylo jen v me hlave, vsechny tyhle pribehy se odehravaly pouze tam, a kdyz jsem znovu procit a nebo otevrel oci, stal jsem tam zase ja, hubeny, slaby otloukanek, ten, do ktereho se mohl kdokoli trefit, aby si zvedl jmeno a nebo udelal dojem. Naucil jsem se to prechazet a brat se “cti”, alespon s tim zbytkem cti, kterou mi milosrdne nechali ... Ne ze by mi nekdo podal ruku, kdyz jsme lezel v rozedranych satech s tvari od krve na zemi, ale tim, ze mi nedali posledni ranu. Ne ze by se nekdo postavil na moji obranu, se slovy :”To uz staci, podivejte se, uz natahuje”,ale tím, že mě nechali, kdyz jsem se rozbrecel a nepronasledovali s hlasitym pokrikovani az k domu ....
Pres tohle vsechno jsem mel detstvi celkem rad, preci jen mi zbyval jeste TEN muj svet. TEN, kde jsem se jim mohl pomstit. TEN, ve kterem jsem se ze zeme zvedl sam a zasadil drtici ranu utocnikum. TEN, ve kterem jsem zesmesnovani odrazel trefne a s presnymi odpovedmi otacicimi smysl nadavek na agresora. Vsechny ty pribehy se mi, ale postupem casu zacaly stavat vsedni, mucednictvi neuspokojovalo, hrdinstvi me tizilo a talent mi byl nechtenym ....
Zacal jsem si tedy sve pribehy psat, obmenovat ciny a rozvazne vymyslet zapletky, aby nebyly tak heroicke a dopady gargantuovske. Den po dni jsem plnil skolni sesit myslenkami, az jednoho dne, zase po odpolednim koupani v blate, pri kterem si novy zak nasi tridy dokazoval respekt u spoluzaku a vyhrazoval misto v hiearchii vrstevniku. Tim, ze za malichernost, za kterou povazoval to, ze jsem ho nepozdravil na skolni chodbe, mi jako prvni sebral i ten zbytek cti. I tu trosku, kterou mi ostatni s milosrdenstvim dopravali. Otevrel moji skolni brasnu a sesit s pribehy vzal. Mela to byt tecka, za jeho predstavenim se novym kamaradum. Otevrel jej a zacal hlasite predcitat. Znasilnoval moje myslenky a zesmesnoval me idealy, vse verejne a prede mnou, jeste porad snazicim se sebrat se ze zeme, od blata a krve. Nastesti se v te spine schovaly moje slzy. Nikdo nemohl videt, ze tohle me srazi na kolena vice, nez rana pesti do zubu, ze mi to rve srdce mnohem vic, nez nadavky a zesmesnovani. Timhle mi bral uplne vsechno. Nicil a palil cely muj svet. Ten, ktery se mi stal za ty leta pravym domovem a zivotem.
Ten den jsem poprve utikal. Utikal zbity a spinavy domu, pres slzy jsem nevidel na cestu a dech me palil v plicich. Nezpomalil jsem vsak, neohledl se za pronasledovateli. Pres chraptive a supive oddechovani, nevnimal jsem si jejich pokrikovani a vyskani, soustredil jsem se jen na tlukot vlastniho srdce a nenavist. Nenavist, kterou jsem poznal az ted, zzirajici a palici. Utikal, a ani na vterinku nezpomalil.
Doma jsem si prisahal pomstu na tisice zpusobu, mnohonasobne prevysujci bolest, kterou jsem citil. Prisahal jsem potupu, vetsi nez jsem si sam pripoustel a smrt. Prisahal jsem.
Na druhy den jsem do skoly prisel pozde. Schvalne jsem pockal az vsichni zaci poslusne vejdou do tridy, a az pote, co ucitel oznamil zacatek hodiny, jsem vstoupil. S omluvou. Usedl do lavice, a alespon o jednu hodinu oddalil lyncovani. To, ktere melo prijit. Vedel jsem, ze si urcite precetli vsechny moje myslenky. Ze vedi vse, o tom co je muj svet, a kym jsem tam. Vedel jsem, ze ted prijde chvile, ktera me ma srazit na kolena. Ta chvile prisla. Par vterin pote, co ucitel oznamil konec hodiny a opustil tridu, zanechavsi nas napospas ukrutnostem deti, ucicich se zivotu v divocine zvane spolecnost a brutalite prirozeneho vyberu nejsilnejsich jedincu. Opustil tridu a me se rozplynul zivot pred ocima.
Mel jsem to vsechno rict mamince. Mel jsem ji povedet, co se mi stalo, treba by me uchranila od tohoto okamziku, a treba bych mohl zustat doma. Neudelal jsem to vsak. Nerekl jsem nic. Po prichodu domu, jsem se umyl, navecerel a poslusne, jako kazdy den udelal ukoly. Potom dal dobrou noc rodicum a sel spat. Kdybych vsak neco rekl ....
Sedel jsem v lavici tise, zahledeny do prazdnych radku meho noveho sesitu. Slysel jsem to chichotani spoluzaku. Citil jsem ty uprene pohledy na moje zada a slysel kroky detskych nohou, blizicich se k me lavici.
Ze soustredeni me vytrhl az zvuk sesitu dopadnuvsiho prede mne. Byl to TEN, od blata a osahany, tlusty sesit, skoro cely naplneny mymi myslenkami, MNOU. Tupe jsem ziral na sesit a nevnimal slova a usmesky, zvuky a cely ten ruch kolem. Nevnimal jsem, jak ke me spoluzaci promlouvaji. Jen jsem sedel a ziral na zavreny sesit. Citil jsem, jak mi kdosi polozil ruku na rameno. Vedel jsem, ci je to ruka. Vedel jsem, KDO to je. Nevnimal jsem vsak, co mi rika. Jedine co mi v tu chvili bezelo hlavou bylo, ze kdyz ne ted, tak uz nikdy. Ze jsem jako tygr v koute, rozzureny, a ze jsem prisahal ....
Je mi sestnact let, a pisu tohle, aby i po tom, co vyjdu ven, nadechnu se a uvidim kolem sebe jasno a hlasy lidi se mi stanou slovy, abych nemusel rikat vsem a kazdemu, co se stalo. Pisu tohle, jeste kdyz vzpominky jsou zive a mysl neni zkreslena vekem. Pisu tohle, abych rekl, ze VIM.
Ted uz vim, co se prihodilo. Ted uz vim, ze deti, ktere slysely moje myslenky, videly, pochopily. Ze ony mi rozumely. Ten den, kdy jsem utikal domu a neslysel deti kricet, at se zastavim, at zpomalim, ze se mi chteji omluvit. Ted uz vim, ze cela trida zaku uprene a s obdivem hledela na mne, jak tise sedim a nevsimam si pochvalnych slov a skromne snasim uctu, kterou mi projevovali starsi a silnejsi. Ti, kteri byli skutecnym stredem naseho detskeho spolecenstvi. Ted uz vim, ze vse, co jsem psal, az do vecera hltali s udivem a nadsenim. Z ust nejlepsich recniku a recitatoru nasi tridy. Ze vsechno, co jsem napsal, se pri vysloveni stavalo pravdou. Ze vsim, kym jsem v tech pribezich byl, bylo jimi prijimano jako JA. Jako ME hrdinstvi a MUJ talent. ME mucednictvi. Ze ty pribehy obdivovaly, zili jimi .... Ted uz vim, ze noveho zaka ztrestaly za tu opovazlivost, a ze ho donutily i s omluvou sesit vratit. A to prede vsemi. Primo ve tride, me osobne. Potupne projit projit celou ulickou az ke me, polozit sesit na mou lavici, poklepat mi s uznanim na rameno a pronest omluvu. Ted uz to vim ....
Ale ja, jsem jako rozzureny tygr nevnimal nic, nez tlukot srdce. Zlost a ponizeni, za vsechny ty roztrhane nohavice, dny od krve a blata. Sbiral jsem silu se postavit a vedel jsem, ze pokud to neudelam ted, uz nikdy si uctu zpet neziskam. Proto jsem to udelal. Proto jsem se prudce postavil, proto jsem poprve v zivote zatnul ruku v pest. Proto jsem poprve uderil. Proto jsem uderil i podruhe i potreti ... Proto jsem bil, mlatil a tloukl ....
Dnes uz vim, ze me pribehy jsou zivotem spousty deti. Deti, ktere sedi ve skolni lavici a prodluzuji kazdou vterinu, kratici posledni vyucovaci hodinu. Pro ty, ktere kazdy den pred skolou, po vyucovani, sbiraji ruckou od krve sve ucebnice a za hlasiteho pokrikovani a pronasledovani spoluzaku utikaji domu. Zavrit se do pokoje a do sveho / meho sveta. Cist me myslenky a me pribehy. Ted uz vim, ze mam talent. Ze jsem hrdinou. A ted uz vite i vy, ze jsem i mucednikem.
Je mi sestnact let, a pisu tohle, aby i po tom, co vyjdu ven, nadechnu se a uvidim kolem sebe jasno a hlasy lidi se mi stanou slovy, abych nemusel rikat vsem a kazdemu, co se stalo. Pisu tohle, jeste kdyz vzpominky jsou zive a mysl neni zkreslena vekem. Pisu tohle, abych rekl, ze VIM.
Abych rekl vsem, ze vim, ze jsem zabil. Ted uz vim, ze znovu bych jednal stejne. Mozna pokud bych jednal o neco drive, zabil bych se cti. Ale ted uz vim, ze jsem o ni prisel. Ted uz vim, ze jsem byl hrdinou. Ted uz vim, ze jsem vezen ve svem svete |
