Hej lidi já sem teďka vedoucí v jednom oddílu. Máme tam děcka do prvního stupně a jsou úžasný, celý je to na dlouhý povídání, ale to necháme na někdy jindy. O víkendu jsme byli na výpravě do Berouna a mě se to moc líbilo.

Z libčic jsme vyjeli starým Pantografem cca v 16:21. Ve vlaku se začalo bojovat o první body hledánímsmajlíků, které schovával Jirka a Roman. Kiri,Jirka a Petr se pokusili zdolat část řádusebeovládání, konkrétně mlčenítři hodiny. Jirka a Petr to dlouho nevydrželi a vypadli ze hry asipo deseti minutách. Jediný kdo se statečně drželbyla Kiri. Potíž byla v tom, že Kiri pořád něcochtěla, a tak se s námi dorozumívala mobilem. V Srbskujsme se vydali za Romanem, který údajně věděl kamjít. Měli jsme celkem štěstí, kdyby Roman neposvítilbaterkou trochu do výšky, vechtrovnu bychom přešli bezpovšimnutí. Roman nejdříve zkusil jedny dveře, pakdruhé a u třetích se mu konečně podařilo dostatklíč do zámku. Děcka hned objevily spoustu zábav.Například klavír a jakési pípátko,co vydávalo opravdu příšerné zvuky.Následující hodinu se tři kilometry dalekorozléhala zuřivá melodie klavíru doplňovánáobčasným pípáním. Když jsme senavečeřeli a napěchovali kamna, opustili jsme chatku a šli nanedalekou louku zahrát si noční hru s názvemSluncovrazi. Hra spočívala v tom, že se vytvořily čtyřidvojice a v každé z nich byl jeden co měl za úkoldonést svíčku na určité místo. Tendruhý měl za úkol sfoukávat svíčkuostatním skupinám. Pak jsem hráli hru, kteránese název přechod bojové linie. Cílem bylopřejít území, které hlídalpartyzán se zavázanýma očima a se světelnouzbraní. Po této hře jsme se vrátili do chatky,přečetla se pohádka a šlo se spát. Respektive mělose jíti spát. Jenomže Jirka, Bertík a spolevidentně na kutě jít nechtěli a proto si povídalidost hlasitě na to, aby vzbudili malého Milana, kterýdobrou hodinu spal. Když nereagovali ani na naše napomínání,zavelel Jirka nástup na rozcvičku. Děcka se pěkně oblékly(byla jedna hodina večer) a šli za mnou na rozcvičku. Běhání,dřepy a zase běhání. Po návratu do chatky byluž konečně klid, teda jak se to vezme:-)

Roman selhal a nevstal v půl třetí ráno, aby zatopil,spal jako špalek, čili ráno byla pěkná kosa. V sedmhodin byla přichystaná snídanička a čajíček.Když se děcka posilnili, dozvěděly se nemilou zprávu,ranní rozcvička, opět pod mým vedením.Tentokrát se jí ale zúčastnili pouzeKiri.........Pak jsme si sbalily plavky, pití, pláštěnky(tu si sbalila jenom Kiri) a mohlo se vyrazit na vlak směr Beroun.Aquapark jsme našli bez jakýchkoliv problémů. Romansice umí dobře Anglicky, ale myslím že cizinci by námcestu neporadili. Následující dvě hodiny jsmesi užívali všech vymožeností vodního světa.Tobogány, vířivka, klouzačky atd. Někdo se taképokoušel zdolat řád vodomilství. Nakonec se topodařilo Kiri, Patrikovi..... Samozřejmě jim jménemvedoucích gratujujeme. V Areálu jsme se ještě zdrželina obídek, který byl připraven velmi rychle, ne za dvě a půl hodiny jak tvrdil Jirka. Nakonec se sposta dětípřejedlo a na talíři jim toho hodně zbylo. Ještěže jsmeměli takový hlad a snědli všechno:-) Po obídku jsmese vypravili na náměstí do muzea Českéhokrasu. Na můj v kus mě exponáty trochu zklamaly, ale něcotam zajímavé bylo, třeba houpací koník,který se nedovedl obejít bez pozornosti:-) Ve třihodiny jsme již vyrazili na túru směr Srbsko. Po prvníchpár metrech začaly děcka bolet nohy a z nás vedoucíchse stala chodící taxi služba. Pozoruhodné takybylo, že se velmi brzy vypotřebovala zásoba pití,pozoruhodné je to proto, že nevím jak toho děckamohly tolik vypít, když se moc nenachodili a většinu cestyse nesly. Velká pochvala patří Patrikovi, kterýse celou cestu nenesl ani jednou. Za odměnu dostal 100 Sidů. Chtěljsem si také vyfotografovat nějaký vlak za jízdy.Žádný zrovna nejel. K mé smůle, když jsemseběhl ze svahu, jeden zrovna jel a ještě jsem měl ten pocit, žese mi směje. Naší první zastávkou byl vojenskýbunkr, jehož vchod byl zabetonovaný, čili jsme se dlouhonezdrželi. Delší zastávka byla až u štol, kde siděcka za Jirkova průvodcovského instinktu prohlédlyštoly a mohly spatřit také netopýry. Cestou jsmemíjeli ještě jednu malou jeskyňku. Bylo velmi těžkése k jejímu vchodu dostat. Když se nám to konečněpodařilo, Jirka namítl, že kvůli tak malinkýjeskyňce se sem nemusel drápat. Roman věděl proč zůstatdole a pochrupovat na trávě...:-) Do Srbska a následnědo naší chatky jsme dorazili v rekordním čase, myslímže kolem sedmé hodiny. Zhruba v osm hodin jsme spustili naBerounku kánoi a já s Jirkou jsme jí vyskoušelina zkušební jizdě. Muselo se pádlovat prknem, čilipádlování bylo celkem obtížné,ale jen klid, jsem zkušený vodák s mnohaletýmizkušenostmi:-) Nakonec jsme se rozhodli, že plavba bude jenom protři vyvolené, kteří byli na rozcvičce. Jelikož sePatrikovi nechtělo, jel místo něj (ted nevím kdo,jirko dopln to) Na druhé straně břehu byl nápisPumpa. Na tomto místě bylo pro účastníkaplavby schované překvapení. Pak Roman ukuchtilvýbornou polévku, zahrála se nějaká hra,plnil se řád šikovnosti a kolem desáté hodinyjsme děcka zahnali na půdičku na kutě.

Druhý den jsme vstávali v sedm hodin a po snídanise začalo balit a uklízet chatka. V deset hodin jsme jižstáli se sbalenými věcmi na nádraží vSrbsku a čekali na náš vlak. Jelikož jsme měli málobodů, začaly se schovávat smajlíci a hrátrůzné drobné hry o body do celkového bodování.Tato honba za bodama pokračovala i ve vlaku. Tři body mohlnapříklad získat ten, komu pan průvodčí půjčíčepici. Povedlo se to Bertíkovi, jeho fotka je vidět vefotogalerii. V Praze si děti nakoupili na co měli chuť, chvilkupobyly na hřišti, a pak už jen nastoupily do vlaku a smutněodjížděly do Libčic.