Už zase jsem měl ten zvláštní, ale svou záhadností a nepolapitelností krásný noční sen. Jeden z těch snů, u kterých si přejete, aby neskončili ani po procitnutí.
Bylo vlažné jarní odpoledne a měkké slunce otíralo své rozostřené paprsky o neskutečně vysoké paláce, kterých je ve zdejší rozlehlé osadě víc, než zářezů na jílci mého meče. Některé z nich jsou možná i šedesát loktů vysoké (snad i víc) a jako pravidelné díry v sýru je provrtávají velká prosklená okna bez vitráží. V těchto palácích ale nebydlí panovníci se svými dvořany, učenci, kouzelníky, šarlatány, věštci a sloužícími, nýbrž jen obyčejní lidé s neobyčejnými životy. Vím to naprosto přesně, protože v jednom z těch paláců bydlím i já a vedu jeden z těch fantastických životů.
Ráno se neprobouzím na slamníku v hostinci, nebo pod korunou mohutného dubu uprostřed panského lesa, ale na měkkém loži v jedné z těch majestátních staveb, kterým se z neznámého důvodu říká "paneláky".
Na místo těžké drátěné košile se oblékám do pohodlného hávu, který se v mém snu nazývá "oblek" a mé nohy netlačí škorně, nýbrž "boty", ve kterých si připadám jako v bavlnce.
A právě tyto "boty" mě odnášejí odpoledním shonem ze "zaměstnání". To je něco jako místo, kde se pracuje, ovšem nečeká vás tam náročná lopota u kovadliny či tkalcovského stavu, ale jen přemísťování pergamenů ze stolu do šuplíků a obráceně. Pro ozdobu je občas můžete opatřit pečetí, které se zde říká "razítko".
Kráčejíc rušnou ulicí jsem váben kaleidoskopem tisíců vývěsních štítů nabízejících úžasné, i když většinou nepochopitelné věci. A já si to všechno můžu koupit, aniž bych musel z rukávu vyjmout váček stříbrňáků. Stačí jen zasunou podivnou ohebnou placku podobnou těm, které se používají při hře v karty, do úzké škvíry na prodejním pultu a trhovec vám úslužně zabalí, co si vyberete, aniž byste museli cinknou mincí.
Tímto zábavným způsobem si ale dnes opatřím jen něco k snědku (je to skoro zázrak, že člověk nemusí mít přes rameno luk a v toulci šípy, aby si zajistil potravu) a chvátám do svého palácového příbytku. Už se nemohu dočkat, až rozsvítím krabici, ve které se placatě pohybují lidé malincí jako ještěrky u Mrtvé studny, nebo mravenci velcí jako králíci z lesa Zapovězeného.
Blížím se ke svému obydlí, když v tom mi zastoupí cestu otrhanec s vrásčitou kůží a mladistvým hlasem praví: "Pane, je nejvyšší čas."
Na tváři se mi objevuje nechápavý výraz a tak do mne několikrát šťouchne. "Pane, je čas vstávat, slunce je už vysoko nad obzorem..."
...Otevírám oči a přes mlžný závoj Morfea hledím do pihaté tváře bez jediného vousu orámované zrzavými mastnými vlasy. Po chvíli se má spánkem zastřená mysl rozjasní a já v mladíkovi poznávám svého druha Galea.
Jsem rozmrzelý, protože ve svém snu jsem se už těšil, jak budu sledovat klání, v němž účinkují téměř dva tucty polonahých atletů koulejících na pěstěné louce kožený míč.
Ale nedá se nic dělat. Dnes máme před sebou náročnou cestu přes údolí bílých stínů, kde z vás ponurá pustina vysává krásné vzpomínky. Dále pak přes elfí les, kde není radno se zastavit, pokud nechcete být proměněni v kámen. A nakonec přes Erebovu řeku, která zalije i ty nejodvážnější mohutnou vlnou neprostupné tmy strachu a utopí se v ní každý, koho nevede plamínek v srdci. Ale ve mě naštěstí hoří láska jasným světlem a určitě mě dovede k mé vyvolené Hvězdě, kterou v nejvyšší věži svého vzdušného hradu střeží první pán Tinia. Stačí jen nesestoupit z cesty, utkat se s Tursasovou armádou, pobít několik Balorů, odolat svodům krásné Banschee a Hvězda bude má. To je můj denní sen.
Už je to pěkných pár minut, co jsem Ji potkal v obchodě Fash"ON" a pořád na Ni nemůžu zapomenout...
Zrovna jsem procházel regálem se zlevněnou Šarmantností (ta už přeci dávno vyšla z módy) a mířil k sektoru Zaručené krásy, abych si koupil lahvičku B-Beauty. V současnosti je to hit. Všichni u nás v Místnosti už to mají a co jsem slyšel, tak i v ostatních Roomech jsou z toho odjištění. Jestli jste o tom ještě neslyšeli, tak stačí vypít pár kapek třeba s RatBullem a můžete být klidn...
Ale to jsem odbočil.
Zkrátka když jsem míjel krabičky Sex-appealu (dvě za cenu jedné - no nekupte to!), zamyslel jsem se, jestli bych neměl do košíku přihodit pár balení do zásoby. Sexuální přitažlivosti není nikdy dost. To byste se divili, co dvě máznutí do podpaží a jedno do rozkroku (pro jistotu) udělají za zázraky. Jednou jsem takhle ulovil tři baby během deseti minut a to, co se pak dělo...
Promiňte, zase jsem trošku odbočil.
Prostě jak jsem se blížil k zadním regálům (nevím, proč Zaručenou krásu cpou až dozadu, když právě to chce každý jako první) uviděl jsem Ji. Stála vedle zaprášeného pultu s nápisem Knihy za odvoz a držela v ruce podivnou věc, která vypadala jako malý notebook, ale nebyl v ní žádný display, ani klávesnice. Jen listy papíru a jinak nic. Nevím, na co to je, ale stejně mě daleko víc zaujala Ona. Nenosila totiž nic od HitHim, což momentálně prostě frčí a neznám niko...
Sorry!
Nevoněla ani Orgasm"Us"em, ani AttrActionem a za ucho si evidentně nemázla ani trochu B_My_Baby. Je to divné, protože v televizi a v časopisech říkají, že by to měl používat každý dospívající. A jak tam tak obracela papíry v té zvláštní krabičce, nečekaně zvedla oči a podívala se na mě. Její oči bez náznaku MAGICLooku se zatřpytily a pusa bez stopy LickLipu vykrojila na jejím obličeji ten nejkrásnější úsměv. Takový jsem viděl naposledy na Animal Planet v pořadu Reklamy pro pamětníky. Dost dobrý pořad! Věřili byste, že kdysi lidem nekoukalo z kalhot spodní prádlo? Taky mě hodně zaráží, že tehdy skoro nikdo nenosil rovný kšilt a nepsalo se mobilem (ty snad ani v té době nebyly, nebo co?), ale na pap...
Fakt se omlouvám. Kde jsem to skončil? Jo...!
...a v tom regálu Zaručené krásy jsem objevil naprosto luxusní záležitost - pudr StayMagic24 - za ještě luxusnější cenu. Je to naprostá novinka a ani jsem nečekal, že ji objevím v tom našem zapadákově takhle brzy. Perfektně se to přizpůsobí barvě vaší pleti, stačí toho fakt jen trošku a je z vás, na co si vzpomenete. To budou lidi od nás z Roomu koukat, až nažhavím webku a ukážu se jim třeba jako...
Uprostřed rozlehlé pustiny sahající od horizontu k horizontu stál strom. Byl majestátní, košatý a jeho listy věčně zelené nikdy neopadávaly. Stál tam tak dlouho, že nikdo nedokázal říct, kdy se vlastně nad vyprahlou půdou objevil první náznak stonku. Stál tam tak samozřejmě, že nikdo nedokázal říct, jak vlastně mohl vyrůst v tak vyprahlých končinách.
Nikdo o něm nevěděl vůbec nic, snad jen to, že tam je. Přesto k němu chodili lidé všech barev, národností a vyznání, scházeli se u něj bohatí i chudí, zdraví i nemocní, staří i mladí... Každý se ho chtěl dotknout a cítit v konečcích prstů sílu zázrku. Každý chtěl pohladit jeho drsnou kůru a pohlédnout do mohutné koruny pro pocit velikosti a jedinečnosti.
Jednoho dne se nad pustinou stáhla mračna. Osamocený blesk políbil vrchol stromu, obejmul jeho kmen a vášnivým žárem sežehnul kořeny. A pak ten strom zemřel.
Lidé se ke stromu vrátili už jen jednou, aby si rozebrali jeho ostatky na ozdobu i na podpal a pak na něj zapomněli. A nikoho ani v tu chvíli nenapadlo, že žádný z jejich dotyků nikdy ve skutečnosti nepatřil tomu stromu.
Patřil mu jen ten jediný - dotyk, který ho zabil.
