Už zase jsem měl ten zvláštní, ale svou záhadností a nepolapitelností krásný noční sen. Jeden z těch snů, u kterých si přejete, aby neskončili ani po procitnutí.
Bylo vlažné jarní odpoledne a měkké slunce otíralo své rozostřené paprsky o neskutečně vysoké paláce, kterých je ve zdejší rozlehlé osadě víc, než zářezů na jílci mého meče. Některé z nich jsou možná i šedesát loktů vysoké (snad i víc) a jako pravidelné díry v sýru je provrtávají velká prosklená okna bez vitráží. V těchto palácích ale nebydlí panovníci se svými dvořany, učenci, kouzelníky, šarlatány, věštci a sloužícími, nýbrž jen obyčejní lidé s neobyčejnými životy. Vím to naprosto přesně, protože v jednom z těch paláců bydlím i já a vedu jeden z těch fantastických životů.
Ráno se neprobouzím na slamníku v hostinci, nebo pod korunou mohutného dubu uprostřed panského lesa, ale na měkkém loži v jedné z těch majestátních staveb, kterým se z neznámého důvodu říká "paneláky".
Na místo těžké drátěné košile se oblékám do pohodlného hávu, který se v mém snu nazývá "oblek" a mé nohy netlačí škorně, nýbrž "boty", ve kterých si připadám jako v bavlnce.
A právě tyto "boty" mě odnášejí odpoledním shonem ze "zaměstnání". To je něco jako místo, kde se pracuje, ovšem nečeká vás tam náročná lopota u kovadliny či tkalcovského stavu, ale jen přemísťování pergamenů ze stolu do šuplíků a obráceně. Pro ozdobu je občas můžete opatřit pečetí, které se zde říká "razítko".
Kráčejíc rušnou ulicí jsem váben kaleidoskopem tisíců vývěsních štítů nabízejících úžasné, i když většinou nepochopitelné věci. A já si to všechno můžu koupit, aniž bych musel z rukávu vyjmout váček stříbrňáků. Stačí jen zasunou podivnou ohebnou placku podobnou těm, které se používají při hře v karty, do úzké škvíry na prodejním pultu a trhovec vám úslužně zabalí, co si vyberete, aniž byste museli cinknou mincí.
Tímto zábavným způsobem si ale dnes opatřím jen něco k snědku (je to skoro zázrak, že člověk nemusí mít přes rameno luk a v toulci šípy, aby si zajistil potravu) a chvátám do svého palácového příbytku. Už se nemohu dočkat, až rozsvítím krabici, ve které se placatě pohybují lidé malincí jako ještěrky u Mrtvé studny, nebo mravenci velcí jako králíci z lesa Zapovězeného.
Blížím se ke svému obydlí, když v tom mi zastoupí cestu otrhanec s vrásčitou kůží a mladistvým hlasem praví: "Pane, je nejvyšší čas."
Na tváři se mi objevuje nechápavý výraz a tak do mne několikrát šťouchne. "Pane, je čas vstávat, slunce je už vysoko nad obzorem..."
...Otevírám oči a přes mlžný závoj Morfea hledím do pihaté tváře bez jediného vousu orámované zrzavými mastnými vlasy. Po chvíli se má spánkem zastřená mysl rozjasní a já v mladíkovi poznávám svého druha Galea.
Jsem rozmrzelý, protože ve svém snu jsem se už těšil, jak budu sledovat klání, v němž účinkují téměř dva tucty polonahých atletů koulejících na pěstěné louce kožený míč.
Ale nedá se nic dělat. Dnes máme před sebou náročnou cestu přes údolí bílých stínů, kde z vás ponurá pustina vysává krásné vzpomínky. Dále pak přes elfí les, kde není radno se zastavit, pokud nechcete být proměněni v kámen. A nakonec přes Erebovu řeku, která zalije i ty nejodvážnější mohutnou vlnou neprostupné tmy strachu a utopí se v ní každý, koho nevede plamínek v srdci. Ale ve mě naštěstí hoří láska jasným světlem a určitě mě dovede k mé vyvolené Hvězdě, kterou v nejvyšší věži svého vzdušného hradu střeží první pán Tinia. Stačí jen nesestoupit z cesty, utkat se s Tursasovou armádou, pobít několik Balorů, odolat svodům krásné Banschee a Hvězda bude má. To je můj denní sen.
