Uprostřed rozlehlé pustiny sahající od horizontu k horizontu stál strom. Byl majestátní, košatý a jeho listy věčně zelené nikdy neopadávaly. Stál tam tak dlouho, že nikdo nedokázal říct, kdy se vlastně nad vyprahlou půdou objevil první náznak stonku. Stál tam tak samozřejmě, že nikdo nedokázal říct, jak vlastně mohl vyrůst v tak vyprahlých končinách.
Nikdo o něm nevěděl vůbec nic, snad jen to, že tam je. Přesto k němu chodili lidé všech barev, národností a vyznání, scházeli se u něj bohatí i chudí, zdraví i nemocní, staří i mladí... Každý se ho chtěl dotknout a cítit v konečcích prstů sílu zázrku. Každý chtěl pohladit jeho drsnou kůru a pohlédnout do mohutné koruny pro pocit velikosti a jedinečnosti.
Jednoho dne se nad pustinou stáhla mračna. Osamocený blesk políbil vrchol stromu, obejmul jeho kmen a vášnivým žárem sežehnul kořeny. A pak ten strom zemřel.
Lidé se ke stromu vrátili už jen jednou, aby si rozebrali jeho ostatky na ozdobu i na podpal a pak na něj zapomněli. A nikoho ani v tu chvíli nenapadlo, že žádný z jejich dotyků nikdy ve skutečnosti nepatřil tomu stromu.
Patřil mu jen ten jediný - dotyk, který ho zabil.
