basnicky
02.Prosinec 2007...Proč?...
Některé věci se dějí, aniž bychom chtěli,
některé však ovlivnit bychom směli a možná měli.
Štěstí mezi prsty nenechat si protéct,
neotočit se a lehce utéct.
Občas se má v životě bojovat,
hlavě, ale ne srdci vzdorovat.
Poslouchat srdce, kašlat na okolí,
i jeho odpor po čase povolí.
Jakmile člověk zační snít a mít představy,
štěstí světa pro něj se zastaví.
Nikdy nic nevyjde tak jak si přejem,
a potom potichu v slzách klejem.
Proč člověk sní a pak se souží?
Proč srdce občas bezmezně touží?
Proč lidi jak supi nad obětmi krouží,
a vztah se pomalu avšak jistě ouží?
Proč nesmíme mít toho koho bychom chtěli?
Proč nebojovat, i když bychom měli?
Proč srdce celé noci bděli,
zatímco zapomínat a nepřipouštět měli?
...Smutek...
I smutek v životě něco znamená,
smutek prožívá i ten co má velká ramena.
Se smutkem se spojuje,
vzpomínka co v paměti se ukryje.
Vzpomínka může být smutná i veselá,
ať již tak, nebo tak, kdysi být musela.
A o to jde ve smutku,
najít něco, co už není, vzkutku.
Kdybych to měl přiblížit,
vzpomínka nechce ublížit.
Vzpomínka nechce, ale ublíží
už v době, kdy se jen přiblíží.
Člověku je smutno, když o něco příjde,
třeba o chvíle šťastně ztrávené,
je mu smutno i když něco nevyjde,
například chvíle úplně zmrvené.
Smutno je mu tak i tak,
i když pokaždé jinak.
A tak všichni dobře ví,
když nás obklopí svou vlastní krví.
Pro mně smutek znamená to co radost,
úsměv, když je zlu učiněno za dost.
Radost nemůže bez smutku býti,
ani tělo bez duše nechce žíti.
...Láska...
Láska je nádherná,
ale ráda tě spálí,
umí být kouzelná,
často však jen bolí.
Kdo lásku nezažil,
ten neporozumí,
jen kdo si ji prožil
to pochopit umí.
Láska jako plamen je,
co život tvůj prozáří,
Jen ten kdo ji zažije
tomu plně uvěří.
Září plameny lásky,
bez nich život je smutný,
chci to prožívat taky,
nechci být dál bez ní.
Jenomže dobře já vím,
že láska potvora je,
tak snadno si představím,
jak mě láska zabije.
Když oheň v nitru hoří,
to láska v něm plápolá,
snadno nitro tvé zboří,
a časem tě udolá.
Ale pro pár chvil šťastných,
já budu to riskovat,
to pro pár chvilek vzácných,
chci někoho milovat.
Bojím se lásky bojím,
však stejně toužím po ní,
já představit si umím,
jak krásné bude to s ní.
A tak dál světem kráčím
a po své lásce pátrám,
vždyť i já milovat smím,
snad brzy nebudu sám.
...O přátelství...
I když dneska venku slunko svítí,
pro mě ale pořád uvadá to kvítí,
co má tolik barev, svou krásu,
já marně už čekám na tu svojí spásu.
V přátelství píchla jsem se hluboce o trn,
prý špína jsem, možná bych měla jít pod drn.
Jako ta Růženka, co o trn se poranila,
pak ve spící krásku se proměnila.
Jenže ona měla to štěstí,
že si pro ni přijel princ, co ji osvobodil,
zbavil ji toho hrůzného prokletí
a polibkem ji probudil.
Jenomže já nejsem Růženka, ani zakletá,
to jen jednou osobou prokletá.
Křivdy se hodně špatně snáší,
proč ten člověk nejdříve své obvinění nezváží?
Vím, že nikdo nejsme neomylní, bez viny,
i ten nejlepší člověk dělá velké chyby.
Člověk se plete, to se přece může stát,
proč ale všechno zlé mi musí hnedka přát?
Možná proto, že mě trochu zná a leccos ví,
přesně ví, jak radosti a štěstí mě zbaví.
Jasně, že je to její jen taková malá pomsta,
vím určitě, že také nejsem jedna ze sta.
Byla jsem hloupá, když jsem se otevřela,
vždy při příteli stojím, a vše jsem jí svěřila.
Možná nebyla přítelem, ale jen kamarád,
co ve skrytu duše mě vlastně neměl vůbec rád.
Ztratit kamarádku, těžko říct,
zda je to horší, než ztratit kamaráda,
já věřila jsem jí a měla hodně ráda,
nevím, co už napsat víc.
Přátelství je jako sníh,
jak přijde a napadne,
hned zase odejde, opadne
a ze rtů mizí smích.
Bolí to stejně jako láska,
i z této bolesti, se Vám udělá vráska.
Je to také šrám na srdci,
kdy převládne smutek, hořkost a není pomoci.
Ale jak se říká, čas nám ukáže,
co všechno se může a dá změnit,
vždyť spousty věcí dokáže,
bolest a trápení ve štěstí proměnit.
Jen tu délku nikdo neovlivní,
zřejmě podle toho, nakolik jsme vinní...
...Skutečné Přátelství...
Mít v dnešní době skutečného přítele,
je to snad nemožné?
Když se kamarádí muž se ženou,
prý to moc dobře nefunguje,
protože se jeden do druhého zamiluje.
Když kamarádí žena se ženou,
časem to stejně k hádkám doženou,
jedna prý tu druhou zradí,
dlouho se pak nekamarádí.
(a někdy je to napořád)
Když se chlapi nepohodnou mezi sebou,
vyřeší to rázem, hned se servou.
Pak si zajdou na panáka někde v hospodě
a rázem je zas všechno v pohodě.
Mít opravdového přítele
je fakt skvělá věc,
když nám není vesele,
zajdeme k němu na pokec.
Člověk se vždy může na něj spolehnout,
když chmury, starosti a bolesti dolehnou,
má vždycky pro nás pochopení a vlídné slovíčko,
i pouhé vyslechnutí dokáže zahřát znovu srdíčko.
Jenomže se někdy právě stává,
když zrovna život lekci dává,
že přítel, kterému jsme věřili
a svá trápení mu svěřili,
teď všechno je to pryč
a nám nezbývá, než si vzít rýč.
A raději jít a vše hned zakopat,
ať už se to nemůže opakovat,
neboť zrada pěkně dlouho bolí,
někdy se snad ani nezahojí.
Když Vám přítel do zad nůž vrazí,
jak pak jsme mu byli asi drazí?
...Přátelé...
Obejmu tě a řeknu:
Neplač už! Pššt! Zase dobře bude!
Všechno od ruky zase ti půjde...
Obejmu tě a pohladím
Něžnou pusu dám ti na líčko
Ty si moje sluníčko
A to přece nepláče...
Obejmu tě a úsměv zas na rety ti vykouzlím
Zase se budeš smát,
A nebudeš se další lepší lásky bát.
Obejmu tě a řeknu,
Jak ráda tě mám
A že za tebe život schopna jsem dát!
Obejmu tě
A všechno zase bude veselé,
To proto, že jsme přece PŘÁTELÉ!!!
...Pro moje přátele...
Ležím takhle na sluníčku,
opaluju záda,
přitom myslím na lidičky,
který mám tak ráda.
Na všechny ty osůbky,
co mě drží nad vodou,
který,když mi není nejlíp,
vždycinky mi pomohou.
Jsem-li na dně,
tak si na mě
najdou vždycky čas,
Vyslechnou mě,
pohladí mě,
"to se spraví zas."
Tímto chci jim říci "dík"
a že jsem jim vděčná...
"Vy jste moje sluníčka
a jen tak se vás nevzdám!!!"
..Chyby...
Udělala jsem chyby,
Teď za ně pykat budu,
V pekle za ně smažit se budu....
Já to tak nechtěla, takhle přece ne,
Nesmí, takhle to nedopadne,
Proč je tak těžký najít tu tenkou linku přátelství?
Teď naříkat můžu, nic mě nespasí...
Tohle se nemělo stát,
Takhle jsem to nechtěla,
Teď můžu se jenom bát,
Že ztratila jsem anděla...
Ten anděl má kvůli mě teď potrhaný křídla,
Vyspravit mu je může jen moje síla,
S kterou budu zase bojovat,
Abych nemusela pak jen trpce litovat...
Opět se za všechno budu hrdě bít,
Já tě fakt nenechám nikdy a nikam jít,
Hážu všechno až na hrob mý duše,
Neříkejte nikdo, že je to zase klišé...
Teď už si toho anděla navěky ohlídám,
Budu ho střežit jak se nesní vám...
...Klíč přátelství...
Proč tobě, holka, nestojím už ani za pozdrav?
To už mě snad ráda nemáš?
Co mám čekat za podraz?
Kam ještě nástrahy vkládáš?
Nebudu za tebou lézt,
Taková nejsem a nebudu,
Do života nikdy už nebudu se ti plést,
Já místo svý jinde si vybudu.
Nejlepší kámošky byli jsme,
Teď je všechno pryč,
Jedna pro druhou žili jsme,
Však někdo teď zahodil od přátelství klíč.
Těžko všechno bude, takový jako dřív,
Teď vlak dojel na konečnou,
A všecičko je pryč...
...a já už nevím jestli chci najít vůbec ten zahozenej klíč...
...samozřejmě, že chci všechno takový, jaký to kdys bylo,
tak aby se nám zas krásně žilo...
...tohle všechno jsou jen sesumírovaný pocity,
přátelství, štěstí je, kde si TY...!!!
...Přátelství...
Přátelství znamená rozumět druhému,
přátelství znamená podat pomocnou ruku,
přátelství bojuje proti světu celému,
přátelství zabrání zoufalému breku.
V přátelství mluv vždy jen pravdu.
Přátelství a láska je podobný cit,
přátelství ani láska nevydrží zradu,
v přátelství je láskyplný klid.
Přátelství znamená klidně žít,
přátelství ale to pravé,ber vážně,
přátelství znamená přítele v srdci mít,
do pravého přátelství nemíchej nikdy vášně.
...Samota...
Mít k sobě úctu a mít i sebe ráda,
když celý svět Ti ukazuje záda
a není nikoho, kdo rád a hlavně včas,
utrácel by s Tebou svůj drahocený čas.
Samotě se někdy neubráníš,
i když miluješ a přátele si chráníš,
osamělost si Tě přesto chytí,
sáhne Ti na srdce a duši stáhne v síti.
Osamělost je těsná ulita,
když nemáš komu svůj žal říci,
když slyšíš cinkat vlastní lžíci
a Tvá duše ke zvyku je přibitá.
Člověk musí mít někoho rád,
aby svůj život unesl,
vysílen pod ním neklesl
a nechtěl předem všechno vzdát.
Alespoň jednu blízkou duši mít,
na stejné vlně laděnou,
která Tě podrží v kolenou,
až nebude za kým a kam jít.
Mít alespoň jednu blízkou duši,
která míň říká a víc tuší,
která se neptá proč a zač
a vyslechne si i Tvůj pláč.
Chci mít svou samotu, někdy je lék,
chci ji mít ale v pravý čas,
když nemusím před světem utíkat
a promlouvá ke mně můj vnitřní hlas.
...Co je láska...
Láska je jako letmý dotek,
přináší rozkoš, ale i smutek.
Láska je hra, láska je tanec,
klidným dnům je však konec.
Láska je ráj, láska je peklo,
konečky prstů se Tě dotklo.
Láska je jako křídlo holubí,
schovává se někde v podloubí.
Láska je z lučních květů kytice,
omamných vůní a trnů směsice.
Láska je jako sedmihlavá saň,
kdo podlehne, platí krutou daň.
Láska je slovo, někdy celá věta,
po klidném spánku je veta.
Láska je ruleta, složitá stavebnice,
je zklamán, kdo od ní čeká více.
Láska je krutá, pak zase hladí,
chvílemi zahřívá anebo chladí.
Láska je jako modrý samet,
je těžké jí porozumět.
