Taky máte někdy pocit, že se vše dokola jen opakuje a váš život je zbytečný? Ráno se vzbudíte, jdete buď do práce či do školy, odpoledne se vrátíte, večer jdete spát a pořád dokola. Jak se ale takovýho stereotypu dá zbavit? Máte nějaký nápad?

Podle mě v dnešní době se čím dál tím více lidí stává závislých na hudbě. Někteří si nedovedou představit třeba jízdu šalinou či přestávky ve škole bez mp3 v uších. Hudba dokáže obohatit lidský život, zlepšit náladu či naopak díky ní propadnout depresi.

I já patřím mezi hudební závisláky:o). Mezi nejoblíbenější skupiny řadím Nirvanu, Katatonii, Oomph!, Seether, Slipknot, COF, Elvenking, For my pain a mnoho dalších.

Tahle tvorba mě docela ovlivnila a při prvním čtení vyrazilal dech:o)

Stojíš na kraji propasti a hledíš dolů. Stačí jenom krok.Myšlenky se Ti točí kolem toho, jak žiješ. Stačí jeden krok. Pomůžeš a odměnou Ti je zrada. Stačí jeden krok. Nabídneš pomocnou ruku a nakonec Tě za ní stáhnou dolů. Stačí jeden krok. Nevíš co bude zítra, jestli ještě ráno najdeš sílu na to žít dál. Stačí jeden krok. Láska pro Tebe neexistuje. Stačí jeden krok. Když nabídneš lásku, jsi využit, vysát a odhozen. Stačí jeden krok. Jsi sám, i když v davu. Stačí jeden krok. Připadáš si jako hračka, co jí zapomněli nabít baterky. Stačí jeden krok. Chceš s tím vším něco dělat, ale nevíš jak. Stačí jeden krok. Okolí Tě má za pohodovýho, týpka vždy plnýho energie a nikdo nechápe, jak můžeš být na dně. Stačí jeden krok. Když prosíš o pomoc, všichni se Ti vysmějí. Stačí jeden krok.
 Stojíš na kraji propasti a hledíš na nebe, jak ptáci svobodně a bezstarostně krouží pod žhavým sluncem. Rozpřáhneš ruce, nasaješ sílu proudící z něj………..…..a stačil jeden krok.

NA CESTĚ ZA SMRTÍ POTKALA JSEM ANDĚLA.. KŘÍDLA MU NĚKDO ZLÁMAL A NA OČÍCH JSEM MU VIDĚLA, JAK MOC HO OSUD ZKLAMAL.. ZA JEHO ŽIVOT CHTĚLA JSEM SE RVÁT, VŽDYT DUŠE ANDĚLŮ NEPATŘÍ SMRTI. PATŘÍ DO NEBE, TAM ŠŤASTNÍ BUDOU SNAD. LIDÉ DOKÁŽOU BÝT KRUTÍ.. A ANDĚLÉ NEDOKÁŽOU RANIT.. POMŮŽU TI HLEDAT,JESTLI BUDEŠ CHTÍT, DO NEBE CESTU : MĚL BY SES TAM VRÁTIT. ZA BOLEST ANDĚLA TENHLE SVĚT NESTOJÍ.. CHTĚLA BYCH ZAS VIDĚT TĚ SE SMÁT.. CHCI FOUKAT NA RÁNY,CO SE NEHOJÍ.. NEBOJ SE A ZKUS MI RUKU DÁT.. NAJDEME CESTU..PŮJDEŠ PO NÍ SÁM. JÁ TI DÁM SBOHEM A OTOČÍM SE ZÁDY.. NA TEBE ČEKÁ ŠTĚSTÍ TAM.. JÁ SETŘU SLZY A NA SMRT POČKÁM TADY.

Anděli, odpusť mi mé horké slzy, vždyť je tu zima a ráno je brzy! Na věži dál budou hodiny znít, až děti v postelích sny budou snít... Až usnu naposled v mrazivém sněhu, přijmu Tvou lásku a přijmu Tvou něhu... plna té vášně pak vybuchne sopka, společným domovem bude nám hrobka. Na štít pak napiš mi krvavou tuží, na místo duhy proč černá mi sluší.. proč se vše kolem dál rychleji točí.. namísto smíchu mi déšť padá z očí... Až zavřu oči, budeš mě líbat, Anděli smrti, už nebudu dýchat...

Je všude kolem nás,
kolem mne, tebe i tebe.
Začínáš mít strach?
Měl bys,
má schopnost proměnit nás v prach,
až mě z toho zebe.

Nevíš o čem mluvím?
Zamysli se...

Její oblíbená prý je barva černá,
každému z nás bude navždy věrná.
Kostnaté ruce má studené jako led,
nesnaží se ti mazat kolem pusy med,
protože každému je jasné hned
která bije...

Přichází nečekaně v "pravý" čas,
už vidím, že dochází ti o čem mluvím,
po zádech přebíhá ti mráz.

Je známá jako nečekaný host,
nikdo ji nemá rád,
avšak ona nás miluje,
stejně jako pes svou kost.

Našlapuje zlehka jako lesní víla,
nepomůžu proti ní ti ani nadlidská síla,
každého jednoho dne skolí,
je jen na ní koho si zvolí
právě dnes...

Zbyde po ní jen smutek, tichá samota,
co pomůže ti, že si lakota,
když jednoho dne taky takhle skončíš,
když své rty třeba v otráveném víně smočíš.

Važ si každého dne stráveného na světě,
vždyť i život může krásný být,
lepší nežli pár metrů pod zemí
v rakvi mezi červy hnít.

Za znění hudby tiché,
ležím tu nehnutě,
slzy stékají na mé promočené perutě,
ač před chvílí byly suché!
Pohlcuje mne tma tmoucí,
mysl začíná být prázdná,
ta, jež byla krásná a žádoucí,
pláče za vlahých nocí do voňavého mechu,
není po ní vidu ani slechu,
až to je matoucí.
Nikdo nestojí o anděla,
jež mu křídla zlomili,
každý ví, že se to nedělá,
neb tím by ho zabili.
Vteřina za vteřinou tiše plyne,
anděl jistojistě pomalu hyne,
se šrámy a smutkem na duši,
v poslední hodince nikdo ho neruší...
Smutný pohled obrací k nebi,
není mu pomoci nebo snad, že by?

Beru do ruk papír a tužku,

chci začít konečně už psát,

u hlavy mi někdo drží pušku,

nemá cenu se s ním prát.

Snad je to jen zlý sen,

už tohle tělo nemám rád,

chci jít z něho ven,

mám chuť jít si s jiným hrát.

Duše tělo opouští,

člověk cítí se najednou prázdný,

velkého hříchu se odpouští,

zabít jiného zdá se mu snadný.

Je to silnější než já,

krásný pocit po těle se rozlévá.

Otevírám pomalu oči,

vše se se mnou točí.

Najednou slyším děsný řev,

nebyl to krásný pocit,

ulpívá na mě něčí krev.

Koukám na své zakrvácené ruce,

jakoby nebyly ani mé,

srdce zběsile tlukoce,

všechny snahy byly marné.

S hrůzou dívám se po pokoji,

u okna nějaká osoba v černém stojí.

Hlavou honí se mi myšlenky,

na rodiče, na dětské říkanky.

Né, nechtě mě už být,

křičím z plných plic,

chci zase normálně žít,

už zabít nechci NIKDY víc!!!

Pod tíhou svědomí

padám na kolena,

v očích zračí se mi utrpení,

beznaděj a vina...

Po tvářích tečou mi slzy,

osoba v černém se otočí,

to sis uvědomil brzy,

a zničehonic z okna vyskočí....

Dochází mi až nyní,

že všichni kolem mě jsou jiní!

Nepatřím na tenhle svět,

chci jinam a to hned.

Tahle doba je mi cizí,

každý den tajně doufám,

že ten pocit zmizí,

ale je tu pořád dál,

součástí mě se stal!

Nerozumím spoustě věcí,

ač moc chtěla bych přeci,

jenže ztrácet začíná se víra,

zvláštní pocit, vše se ve mě svírá,

padám na kolena, došla mi síla.

Jednou nastane den,

kdy opět vstanu a půjdu dál

snad není to jen klamný sen

co se mi každý večer zdál!

Zdravím všechny co zavítali na můj blog:o)

Prostřednictvím něj bych se chtěla vypsat ze svých pocitů a najít třeba někoho kdo je na tom podobně.