Za znění hudby tiché,
ležím tu nehnutě,
slzy stékají na mé promočené perutě,
ač před chvílí byly suché!
Pohlcuje mne tma tmoucí,
mysl začíná být prázdná,
ta, jež byla krásná a žádoucí,
pláče za vlahých nocí do voňavého mechu,
není po ní vidu ani slechu,
až to je matoucí.
Nikdo nestojí o anděla,
jež mu křídla zlomili,
každý ví, že se to nedělá,
neb tím by ho zabili.
Vteřina za vteřinou tiše plyne,
anděl jistojistě pomalu hyne,
se šrámy a smutkem na duši,
v poslední hodince nikdo ho neruší...
Smutný pohled obrací k nebi,
není mu pomoci nebo snad, že by?