Je všude kolem nás,
kolem mne, tebe i tebe.
Začínáš mít strach?
Měl bys,
má schopnost proměnit nás v prach,
až mě z toho zebe.

Nevíš o čem mluvím?
Zamysli se...

Její oblíbená prý je barva černá,
každému z nás bude navždy věrná.
Kostnaté ruce má studené jako led,
nesnaží se ti mazat kolem pusy med,
protože každému je jasné hned
která bije...

Přichází nečekaně v "pravý" čas,
už vidím, že dochází ti o čem mluvím,
po zádech přebíhá ti mráz.

Je známá jako nečekaný host,
nikdo ji nemá rád,
avšak ona nás miluje,
stejně jako pes svou kost.

Našlapuje zlehka jako lesní víla,
nepomůžu proti ní ti ani nadlidská síla,
každého jednoho dne skolí,
je jen na ní koho si zvolí
právě dnes...

Zbyde po ní jen smutek, tichá samota,
co pomůže ti, že si lakota,
když jednoho dne taky takhle skončíš,
když své rty třeba v otráveném víně smočíš.

Važ si každého dne stráveného na světě,
vždyť i život může krásný být,
lepší nežli pár metrů pod zemí
v rakvi mezi červy hnít.

Za znění hudby tiché,
ležím tu nehnutě,
slzy stékají na mé promočené perutě,
ač před chvílí byly suché!
Pohlcuje mne tma tmoucí,
mysl začíná být prázdná,
ta, jež byla krásná a žádoucí,
pláče za vlahých nocí do voňavého mechu,
není po ní vidu ani slechu,
až to je matoucí.
Nikdo nestojí o anděla,
jež mu křídla zlomili,
každý ví, že se to nedělá,
neb tím by ho zabili.
Vteřina za vteřinou tiše plyne,
anděl jistojistě pomalu hyne,
se šrámy a smutkem na duši,
v poslední hodince nikdo ho neruší...
Smutný pohled obrací k nebi,
není mu pomoci nebo snad, že by?

Beru do ruk papír a tužku,

chci začít konečně už psát,

u hlavy mi někdo drží pušku,

nemá cenu se s ním prát.

Snad je to jen zlý sen,

už tohle tělo nemám rád,

chci jít z něho ven,

mám chuť jít si s jiným hrát.

Duše tělo opouští,

člověk cítí se najednou prázdný,

velkého hříchu se odpouští,

zabít jiného zdá se mu snadný.

Je to silnější než já,

krásný pocit po těle se rozlévá.

Otevírám pomalu oči,

vše se se mnou točí.

Najednou slyším děsný řev,

nebyl to krásný pocit,

ulpívá na mě něčí krev.

Koukám na své zakrvácené ruce,

jakoby nebyly ani mé,

srdce zběsile tlukoce,

všechny snahy byly marné.

S hrůzou dívám se po pokoji,

u okna nějaká osoba v černém stojí.

Hlavou honí se mi myšlenky,

na rodiče, na dětské říkanky.

Né, nechtě mě už být,

křičím z plných plic,

chci zase normálně žít,

už zabít nechci NIKDY víc!!!

Pod tíhou svědomí

padám na kolena,

v očích zračí se mi utrpení,

beznaděj a vina...

Po tvářích tečou mi slzy,

osoba v černém se otočí,

to sis uvědomil brzy,

a zničehonic z okna vyskočí....

Dochází mi až nyní,

že všichni kolem mě jsou jiní!

Nepatřím na tenhle svět,

chci jinam a to hned.

Tahle doba je mi cizí,

každý den tajně doufám,

že ten pocit zmizí,

ale je tu pořád dál,

součástí mě se stal!

Nerozumím spoustě věcí,

ač moc chtěla bych přeci,

jenže ztrácet začíná se víra,

zvláštní pocit, vše se ve mě svírá,

padám na kolena, došla mi síla.

Jednou nastane den,

kdy opět vstanu a půjdu dál

snad není to jen klamný sen

co se mi každý večer zdál!