Beru do ruk papír a tužku,

chci začít konečně už psát,

u hlavy mi někdo drží pušku,

nemá cenu se s ním prát.

Snad je to jen zlý sen,

už tohle tělo nemám rád,

chci jít z něho ven,

mám chuť jít si s jiným hrát.

Duše tělo opouští,

člověk cítí se najednou prázdný,

velkého hříchu se odpouští,

zabít jiného zdá se mu snadný.

Je to silnější než já,

krásný pocit po těle se rozlévá.

Otevírám pomalu oči,

vše se se mnou točí.

Najednou slyším děsný řev,

nebyl to krásný pocit,

ulpívá na mě něčí krev.

Koukám na své zakrvácené ruce,

jakoby nebyly ani mé,

srdce zběsile tlukoce,

všechny snahy byly marné.

S hrůzou dívám se po pokoji,

u okna nějaká osoba v černém stojí.

Hlavou honí se mi myšlenky,

na rodiče, na dětské říkanky.

Né, nechtě mě už být,

křičím z plných plic,

chci zase normálně žít,

už zabít nechci NIKDY víc!!!

Pod tíhou svědomí

padám na kolena,

v očích zračí se mi utrpení,

beznaděj a vina...

Po tvářích tečou mi slzy,

osoba v černém se otočí,

to sis uvědomil brzy,

a zničehonic z okna vyskočí....