Nevím jak začít, ale musím se z toho vypsat...

Měla jsem patrnera, kterého jsem milovala, udělala bych pro něco všechno na světě a on pro mě možná ještě víc. Po dvou letech se ale něco zlomilo, já nevěděla co, nechápala jsem co se stalo. Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Z důvodů, kterými si nejsem dodnes jistá, jsem ho opustila, asi největší chyba mého života. Půl roku jsem o něm neslyšela, potkala někoho jiného, tak jsem ani nechtěla.Ne, nedokázal mi nahradit to, co jsem měla předtím s Pájou, ale nechtěla jsem být sama. Taky kdo by chtěl. A pak jsem ho potkala znovu. Nebo spíš mě sám vyhledal. Dodnes jsem z toho v šoku, nesmířím se s tím do konce života. Z našeho dlouhého rozhovoru vyplynulo, že změna jeho chování byla způsobená nemocí. Pavel dostal leukemii, měl strach o tom mluvit dokud nebude vědět víc, než jen to, že jí má. A já to nepoznala, opustila ho a nechala, aby v tom byl sám. Možná, že kdybych se snažila ho pochopit, všimla si něčeho víc, možná by měl motivaci a tím i sílu s tím bojovat. Nepřestanu si to vyčítat, nikdy... už jsem ho nikdy neviděla, neuvidím. Za pár dnů odcestoval do Spojených států, tam mu měli dát další šanci, ale nepodařilo se... nevrátil se a už nikdy nepřijde, nikdy mu nepovím, co pro mě znamenal.