Ano, útěk.
Jinak se to ani nazvat nedá. Už od začátku, co plánuji svůj studijní pobyt v Turecku, je to plánováno jako útěk. A od čeho utíkám tak daleko?
ON je ta příčina. Je to už více než rok, co mi oznámil, že nejsem dívkou jeho života. A já pořád miluju Jeho úsměv,styl jakým kouří, to jak se obléká, jak dokáže zapáleně diskutovat, nebo jak se rozčiluje, když zrovna prohrál jeho oblíbený tým. Miluju celou Jeho bytost.
Ještě před létem to vypadalo, že máme znovu šanci. Různé narážky a oťukávání. Moje srdce se naplnilo novou nadějí na Jeho lásku. Možná sem chtěla až moc být opět středobodem Jeho vesmíru, stejně tak jako ON je pořád mým středobodem.
 A pak to najednou ustalo. Tušila jsem proč, nechtěla jsem si přiznat, že by to mohla být pravda. Ale pak, jednou v hospě, jsem ji uviděla. Bylo to jasné! ON má novou přítelkyni. Spolupracovnice, která je stejně stará jako já.
Najednou si připadám strašně zbytečná a zoufalá. Pro mě je ON ten pan Pravý! Ale jen pár opravdových přátel to ví. Jsem celkem mistr přetvářky, a pokud si dám dobrý pozor, všichni si myslí že jsem v poho a celkem šťastná. Jen těch pár zasvěcených ví své.

A tak utíkám od Něj, od jeho úsměvu a všeho co na něm miluji.
Utíkám od své vlastní přetvářky, protože mě ubíjí být pořád taková za jakou mě chce okolí mít, za tu veselou, optimistickou holku co každého vyslechne a nic si z ničeho nedělá.

A co mi kromě Něj bude nejvíce chybět v Turecku? Není to ani tak rodina, se kterou budu, tak jako tak, v denním kontaktu. Jsou to hlavně Ti přátelé, kteří mě opravdu znají a vždy mě dokáží podržet.