Tak jsem po dlouhé době zase tady. Nic kloudného ze mně asi nevypadne, snad jen to, že jsem zjistila, že nemám kamarády, ale známé a že když už se snažím pomoci a poradit, dostanu akorát přes čumáček. Taková jsem prostě já. Ale abych se tady nezačala užírat a trápit, písnu pár básniček:-)

Tahle přesně vystihuje mně. Někomu se zdá depresivní a mučitelská, ale já sebe samotnou takhle momentálně cítím.

NIA

Co vlastně jsem? Jen špína, kterou ti dá někdo na stříbrným podnose. Troska, která nemá srdce ani duši.Proč? to málokdo tuší.Vězenkyně, co mříže kolem sebe si postavila sama. Otrokyně, co nikdy neopustí svého pána. Tečka, která nikdy neukončí větu rozepsanou. Slečna, která nechce, aby ji viděli odepsanou.Ta co všem věří, jak letadlu mrakodrapy, moucha co pavučina snad ještě nepolapí. Mrtvola, co v posledním okamžiku otevře oči. Opilá, co i za střízliva celým světem točí.Ta co by chtěla hlasem prokřičet srdce tvoje. A nechce pořád slyšet, že ji někdo nemiluje. Taková a stokrát jiná a mám pocit, že tady koncem rozhodně nic novýho nezačíná.

Předem se všem omlouvám, že je to vlastně psané jako článek, ale dalo by mi hodně práce pořád entrovat:-)Tahle básnička vznikla v grandiozní depresi,takže je nutno ji brát trochu s rezervou.