Ta stejná báseň, třikrát jinak. Můžete porovnat.

SPLEEN

Ty růže celé rudé byly

a břečťan celý černý byl.

Jen poodejdi a v tu chvíli

je znovu po všem, čím jsem žil.

Příliš se sluncem skvělo nebe,

příliš se něhou vlnil vzduch,

že jednou ztratím zrovna tebe,

šeptá mi strach, můj věčný druh.

Večerní rosou růže studí,

břečťan je samý černý třpyt.

Les bez konce, to vše mě nudí

a jenom tebe nejsem syt.

(František Hrubín)

SPLEEN

Ty růže celé rudé byly
a břečťan celý černý byl.

Jen poodejdi, a v tu chvíli
je znovu po všem, čím jsem žil.

Příliš se skvěly - modří nebe,
zelení moře, něhou vzduch.

Že jednou ztratím zrovna tebe,
šeptá mi strach, můj stálý druh.

A lesklý zimostráz, jenž studí,
cesmína, její věčný třpyt,

kraj bez konce - to vše mně nudí,
běda, jen tebe nejsem syt!

(???)

SPLEEN

Jako krev rudé máky byly

a tma se chvěla v révoví.

Byla jste, drahá, pryč jen chvíli,

já propadl už zoufalství.

Nebesa byla modře tklivá,

vzduch sladký, moře zelené.

Bál jsem se - čekat strašné bývá -

že náhle opustíte mne.

Lesk cesmíny mnou nezachvěje,

neokouzlí mě zimostráz,

mám kraje dost, jenž bez konce je

a všeho, všeho - kromě vás!

(Gustav Francl)