Tohle ani nevím kdo napsal, ale já tonebyla. Rozhodně to není moje tvorba. Básnička se mi moc líbila a mámtakovou náladu, že jsem si nemohla odpustit, ji sem dát.

V jednom domku na předměstí

spí loutková panenka.

Cáry perel na zápěstí

a průsvitná halenka.

Slzy pod řasami skrývá,

oči zmalované černě,

slabá, velmi levná děva,

se srdcem, co tluče věrně.

Lokny z vlasů vyčesané,

na lopatky holé padají,

kůži značí cizí dlaně,

které na ní často sahají.

Růž na tváři rozmazaná,

rty co svádí jeho hříchy,

cítí se jak rozervaná,

pod tíhou usmrcené pýchy.

Je jako věc, levná cetka,

pokorná a opuštěná,

čistá, avšak špinavá štětka,

jenom těmhle očím věrná.

On jí vlastní jako loutku,

ona jej však nikoli,

Proč spoušť stisknout nedokáže?

U spánku má pistoli.

Punčochy, co pouštěj oka,

přitahují jeho chtíč,

a ona, jak kamenná socha

mlčí, i když srdce prosí: "Křič!"

Jeho srdce patří jiné,

ona to moc dobře ví,

však když řekne: "Chci tvé tělo!"

Ví, jak mu zas odpoví.

Sama je tak unavená,

kdo jí život uspořádá?

On chce jenom krásné tělo,

srdce si však nežádá.

Nežádá a přec je jeho,

to ji mučí noc co noc,

když jí v náručí své tiskne,

nelze křičet o pomoc.

Snad zas přijde s desetníkem,

symbolická cena hříchu,

zasměje se levné děvce,

miluje ho - TO JE K SMÍCHU?!

Miluje a nenávidí,

z hloubi celé duše svojí,

zas ji nechal přes noc samu,

přec se tmy tak hrozně bojí

Ví, že dokud dýchat může,

tak je jeho její srdce,

její sny a její kůže

a jen pro něj žije přece.

V jednom domku na předměstí,

věčným spánkem usíná,

pokorně se loučí s nebem,

a něžně se usmívá.

Možná půjde do pekla,

že jeho hřích stále chtěla,

jeho něhu-její život,

který už vzdát musela.

S pohrdáním podívej se,

jak vypadá v srdci lata,

umírá, myslí na něj,

děvka pro jednoho chlapa.