01.Říjen 2007
Na věky věkův
Z mraků ocelových nad městem,
prší znova chladné deště kapky.
Ladně a lehce k zemi se nesou,
šum sena v stáji, ticho nad krajem.
Zvlhlé oči mé mlhu již nevidouce,
kraj do šera se halí, noc v začátku.
Marně lampy svitem rozhrnují tmu,
v podivném intermezzu - mlčím.
Mé srdce raněné citem vědouce,
že již času monsignor odejel.
Čas bláznění, čas souznění,
čas krásné něhy nikdy nevrátím.
Jen stesk a žal, krev tepající mi
v roztrhaném srdci zbyl.
Posledního zbytku sil sebrat,
padnout zas, umět vsát a jíti dál.
Umět za svého srdce cíle bojovat,
stát proti osudu zpříma a směle.
Tváří v tvář, nebát se vpřed vyrazit,
když polnice k útoku zavelí – na nepřítele.
Vím že nepřežiji poslední zteč,
v boji z pohřbeným to citem.
Jen lásku svou dávno ztracenou,
navěky vzdálenou, spatřiti naposled.
Snad zapomněl si, co kdys řekla jsem,
činy mé staly se jen pouhým snem.
Ale ten pocit z našeho setkání,
na věky věkův v srdci ponesu.
Autor: pusi33 v 10:40 |
Komentáře (0):