Poznala jsem ho přes kamarádku, jmenoval se Martin, v tu chvíli by mě ani nenapadlo že to dopadne,tak jak to dopadlo, jediné co se mi v tu chvíli na něm líbilo bylo asi to jméno... Nikdy se mi nějak moc nelíbil, když jsem ho viděla na diskotéce, tak byl jako spousta jiných kluků, mě volnej... Pouze do té doby, než jsem si sním začala psát po internetu... Začal se mi líbit víc a víc, vyměnili jsme si tel. čísla, podnikli několik společných procházek i na diskotékách jsem si ho začala více všimat, padlo i několik pusinek... Byl moc milý, měl moc roztomiloučký úsměv... Tím, jak jsem ho poznávala čím dál tím více a ze všech možných pohledů, se nedalo zabránit tomu, abych se do něj zamilovala... Vídali jsme se čím dál tím víc, bylo mi sním vážně moc fajn... Jednoho hezkého večera jsme se potkali na diskotéce. Po té co se jeden z nás (Martin) odhodlal vyzvat toho druhého na ploužák, jsme si i zatančili. Všechno bylo tak hezké a bylo vidět, že po těch společných chvílích, nejsme ani jeden druhému lhostejní, "Alespoň mě to tak přišlo" a tak nadešel čas na tu tak zajisté všem známou otázku. "Jestli bychom to spolu nezkusili"? U obou zazněla kladná odpověď, a tak jsme oficiálně od soboty 24.června 2006 byli pár...Byl to takový hezký dárek za úspěšně dokončené řidičské zkoušky na traktorza které mi právě Martin slíbil velikou pusinu, když to udělám. A právě toto přispělo k tomu, že jsme se začali líbat a popřemýšleli o tom, že bychom to spolu mohli zkusit. Před námi byli letní prázdniny a když jsme nebyli ani jeden z nás v práci, tak jsme se snažili trávit co nejvíce času spolu. Přesně měsíc na to co jsme byli spolu, jsem mu dala pro mě hodně cennou věc, stálo mě to hodně přemýšlení a váhání, ale moc jsem ho milovala a tak jsem nebyla proti, bylo to krásný, ačkoli na né moc hezkém místě... Prázdniny mi s ním utekly strašně rychle, ale děkuju za ně... A byla tu zase škola, pro Martina podlední rok, na jehož konci ho čekala zkouška z dospělosti... Zažívali jsme spolu krásné chvilky, teda teď nevím jak pro něj, ale pro mě to byl nezapomenutelný čas, poznala jsem sním mnoho nového a čas s ním utíkal jako voda ... Maturitku zvládl uspěšně a měl po škole...Byli tu další prázdniny a tentokrát pro mě to byli prázdniny před zkouškou z dospělosti... trávili jsme je podobně jako minulý rok, buď v práci, nebo spolu. Když jsem byla s ním byla jsem šťastná, ikdyž se ovšem občas najdou nějaké mouchy, ani jeden z nás nebyl svatej, žádný vztah není ideální, a myslela jsem si že nám to klape a nic mi nechybělo. Ale to bohužel asík jen mě to tak připadalo, byla jsem asík slepá, ale na Martinovi jsem žádné změny nepozorovala. Asi jsem se měla lépe dívat. Tak jako většinou mě vyzvdl, když jel z práce domů, spali jsme u něj, přišlo mi všechno oki, až na něj, ale v tu chvíli mě nenapadlo, že by se mohlo něco změnit... Je pravda že jsem ho celý týden neviděla, protože jsem byla buď v práci a nebo jsem byla na dva dny u známých, tak jsem myslela, že je kvůli tomu naštvanej, přece jen jsme byli hodně spolu vyděli se skoro každý den...Druhý den ráno, jel do práce a já jelikož jsem měla volno z práce, tak jsem byla doma. Po obědě jsem se šla podívat a popovídat za kámoškou... Když jsem Martinovi psala, co budem dělat večír, jestli bude chtít být semnou nebo s klukama, jelikož ten den 17.srpna 2007 slavil 20.narozeniny...Nejprve neodepisoval, ale když odepsal pěkně ve mě po té noci sním hrklo, v esemesce stálo mimo jiné "Chtěl bych si s tebou promluvit". V tu chvíli se ve mě honily všelijaké myšlenky... Kámošky mě uklidňovali, ať nemyslím hned na nejhorší, že to bude dobrý, atd... Ale já věděla že už to dobrý nebude, styl jakým psal ty esemesky, věděla jsem že bude konec, ale tak nějak jsem si to pořád nechtěla připustitodepsala jsem mu že ať se pro mě staví  a že mu alespoň předám dárek k narozeninám a že si promluvíme... Odpověď zněla "O to to bude pro mě horší". A to už mi nikdo nemohl vymluvit že nechce konec, seděla jsem na posteli a klepala se jako když mám zimnici, brečela jsem jako želva a nevěděla co mám dělat, na všechno stejně ale bylo už pozdě... Když přijel sedla jsem k němu do auta, dala mu dárek, pusu... a řekla že si chci promluvit na tom místě kde jsem mu po měsíci našeho vztahu dala ten cenej dárek... Když jsem se ho zeptala co mi chtěl říct tak důležitého? Odpovědětl, že to jsem už poznala z tech esemesek. Když jsem se ho zeptala proč? Odpověděl, že už ke mě necítí to co na začátku. Když jsem se ho zeptala jestli je v tom jiná, řekl že ne... Slzy se nedali zastavit, stále stékali po mé tváři víc a víc... Byl to strašnej pocit, takový který jsem doposud nepoznala. Srdíčko bolelo a hlavně když jsem věděla že ten skvělej vztah končí, že se k němu už nikdy nepřitulím, nepolíbím ho, nebudu mít oporu. Prostě jsem zůstala sama... co si bez něj počnu, myšlenky se ve mě míchali hroznou rychlostí... Neměla jsem náladu s nikým mluvit, někoho vidět, když se to dozvídali lidé okolo mě, málokdo tomu chtěl věřit, všichni mi odpovídali, jak je to možné, že nám to spolu tak slušelo, a podobné řeči...Které mě ničili ještě víc... Byl to nezapomenutelný rok, měsíc a 24dní. Nejde na něj zapomenout. Na to, to byla až moc velká láska, byl to klučina, kterého jsem moc milovala a navždy mi zůstane v srdíčku... Jsou to 4 dni, co by to byl rok a pul, hezky na Vánoce. Bohužel jsem byla sama. Jsem bez něj cca 4měsíce a ještě teď, kdykoli ho někde vidím, se mi hodně zasteskne. Z toho nejhoršího jsem se snad i dostala, hodně mi pomohlo také to, když mi napsal, že mě nenávidí a nebo mi do očí řekl co si o sobě myslím, že bych ten nosánek nemusela mít tak nahoře, apod... To mě od něj hodně mrzelo,bolelo a překvapilo. Chová se ke mě hodně ošklivě, ač si sama říkám jak já jsem s ním mohla chodit... Ale bohužel cit k němu je mnohem silnější... Čas je všemocný lék na jakékoli trápení, tak snad pomůže i mě... Pro mě je teď hlavní matura, tak snad se mi povede, alespoň tak jako loni Martinovi a jemu přeju lepší pořízení... Když semnou to nevyšlo...Bohužel to skončilo... Poslední dobou jako naschvál, kdykoli se mi jen nějaký kluk líbí a zjistím jak se jmenuje, tak je to Martin a to bych v tu chvíli vraždila. Dřív jsem skoro žádného Martina neznala a najednou jich je kolem mě hrozně moc, mi to snad dělá osud naschvál, nebo vážně si to neumím nijak vysvětlit... Už abych potkala novou lásku a trochu si tu bolístku od Martina vyléčila...Měj se Martí vzpomínám jen v dobrém

Při přečtení tohoto citátu mě napadly tyto myšlenky:

Na velmi dávnou historii, ve které se začalo rozvíjet umění jako takové... První umělecké výtvory byly nalezeny v jeskyních, na kamenech, zakopané v zemi, a to vše od doby pravěku a z dob nadcházejících. Jsou to velmi vzácné nálezy, které nám prozrazují mnoho z naší historie: „Někde přece jen to umění vzniknout muselo“. A jak ten čas plynul, rodili se, nyní významné osobnosti, umělci, a začínaly vznikat různé umělecké směry, kterými autoři děl vyjadřovali své prožitky, vzpomínky, pocity, myšlenky, nebo historii různých měst, států či světadílů. Když mluvíme o umění, většina z nás si představí především výtvarné umění, tudíž obrazy. Ale do umění se řadí také architektura, literatura, kinematografie, umění fotografie, hudba... Dala by se sem zařadit spousta dalších oborů či profesí. Mě samotnou některé z těchto druhů umění baví, zajímám se o ně, a mám, či měla jsem je i jako koníček. Řekla bych, že může být každý, svým způsobem, tak trochu umělcem, ať už slavným nebo jen sám pro sebe, či snad jen pro své blízké okolí. Záleží na osobnosti člověka samotného, nebo-li na tom, jak moc se bude snažit o rozvoj svých schopností. Každý máme své city, které ať už chceme či nikoli, nějak vyjadřujeme. A to nejen svým chováním, jak působíme na společnost kolem sebe...

         S uměním má hodně společného i láska, jak už naznačuje zmíněný citát: „Umění a láska působí jako slunce – probouzí energii“, ale nejenom s ním... Láska je v každém z nás, a když jí uvnitř sebe máme, dodává nám hodně energie, jako i samotné slunce, když svítí, tak je nám krásně, stejně krásně je i když máme lásku. Takže na tom citátu nějaká ta pravda bude. Nikde není napsáno, že jí mají především umělci a slavné osobnosti. Podle mého názoru, mají více lásky spíše obyčejní lidé a v dnešní době je "láska" mezi slavnými především hodně o penězích a samotné slávě. Jen někteří lidé si dokáží vážit toho krásného pocitu, že má někdo někoho rád. Domnívám se, že alespoň pro některé z nás je zajisté největší, nejen citovou, oporou rodina. A proto bychom si jí měli vážit a snažit se mezi blízkými udržovat dobré vztahy, i když sama vím, že je to občas dosti nelehké, ale rodina je to, co pro nás má velkou citovou hodnotu a někdy to může být to jediné, co na světě máme...

Co je to láska? Láska je druh citu, který může cítit každičký z nás. Plno známých umělců nepopisuje lásku jen jako cit, který nás velmi hřeje u srdíčka a svět nám připadá mnohem krásnější a plno věcí snazších, ale také jako zklamání, bolest, zkrátka ten druhý, smutný opak toho krásného a hřejivého „Vše má svůj rub i líc“. Je třeba si uvědomit, že nic netrvá věčně. Láska se snadno změní v nenávist; z psychologie vím, že nenávist je antonymem lásky. Já sama, ačkoli na tomto světě nejsem nikterak dlouho, jsem se již dokázala přesvědčit o tom, jaká dokáže láska být. Řekla bych, že dívky city prožívají daleko intenzivněji než chlapci. Ale možná se mýlím a oni to jen více skrývají, aby neztratili nic ze své mužnosti a dokáží prožívat lásku i zklamání také naplno. Někteří již třeba ví, o čem mluvím, ale všichni ji zajisté, ať už budeme chtít nebo ne, poznáme z obou stran. Pro mne slovo láska neznamená jen pět písmen, které dávají dohromady tak známé slovo. Znamená pro mne strašně moc. Je důležitým článkem v mém životě. Myslím si, že nejenom v mém. Ne nadarmo je stále oblíbený příběh dvou lidí, kteří se zamilují a musí překonat spoustu překážek, aby svou lásku naplnili. Na toto téma byla napsána spousta románů, divadelních her a filmových scénářů. A každý jistě chce prožít i svůj příběh...

Plno věcí je ze začátku překrásných, ale vše jednou končí. Jako některé umělecké styly postupem času stárnou a vznikají nové a nové, a ty staré se vytrácejí. Jejich autoři umírají a jiní v nich nepokračují. Vše souvisí také s rozvojem techniky a nových možností. Spisovatelé, malíři, své city (lásku) vyjadřovali dříve buďto na papírech nebo plátnech, nyní je k hodně profesím používán počítač, internet a jiné programy, které mají v současné době veliký podíl na všem, co v této době je a v budoucnosti bude ještě mnohem více používáno a rozvíjeno...

Ale nechci tady rozebírat moderní dobu. Mluvila jsem o umění a lásce. Tyto dvě věci, pokud se dají takto nazývat, jsou dohromady podle mého mínění, to, co dělá svět krásným. Zamysleme se teď nad tím, jaký by byl svět bez příběhů v knihách, bez fotografií, obrazů, bez filmových dokumentů či vřelých vztahů mezi lidmi aj.. Přesně toto utváří naší historii, zachycuje zážitky, vzpomínky, které si v budoucnu tímto budeme moci připomenout, a které se nám vryjí do paměti. Pro naše potomky je to hezká vzpomínka, která jim prozradí kus minulosti...

          Podle mého, kdyby byl život o toto všechno ochuzen, byl by smutný, nezábavný, zkrátka bez náboje. Závěrem bych řekla snad jen: „Nebylo by pro co žít“!