Při přečtení tohoto citátu mě napadly tyto myšlenky:
Na velmi dávnou historii, ve které se začalo rozvíjet umění jako takové... První umělecké výtvory byly nalezeny v jeskyních, na kamenech, zakopané v zemi, a to vše od doby pravěku a z dob nadcházejících. Jsou to velmi vzácné nálezy, které nám prozrazují mnoho z naší historie: „Někde přece jen to umění vzniknout muselo“. A jak ten čas plynul, rodili se, nyní významné osobnosti, umělci, a začínaly vznikat různé umělecké směry, kterými autoři děl vyjadřovali své prožitky, vzpomínky, pocity, myšlenky, nebo historii různých měst, států či světadílů. Když mluvíme o umění, většina z nás si představí především výtvarné umění, tudíž obrazy. Ale do umění se řadí také architektura, literatura, kinematografie, umění fotografie, hudba... Dala by se sem zařadit spousta dalších oborů či profesí. Mě samotnou některé z těchto druhů umění baví, zajímám se o ně, a mám, či měla jsem je i jako koníček. Řekla bych, že může být každý, svým způsobem, tak trochu umělcem, ať už slavným nebo jen sám pro sebe, či snad jen pro své blízké okolí. Záleží na osobnosti člověka samotného, nebo-li na tom, jak moc se bude snažit o rozvoj svých schopností. Každý máme své city, které ať už chceme či nikoli, nějak vyjadřujeme. A to nejen svým chováním, jak působíme na společnost kolem sebe...
S uměním má hodně společného i láska, jak už naznačuje zmíněný citát: „Umění a láska působí jako slunce – probouzí energii“, ale nejenom s ním... Láska je v každém z nás, a když jí uvnitř sebe máme, dodává nám hodně energie, jako i samotné slunce, když svítí, tak je nám krásně, stejně krásně je i když máme lásku. Takže na tom citátu nějaká ta pravda bude. Nikde není napsáno, že jí mají především umělci a slavné osobnosti. Podle mého názoru, mají více lásky spíše obyčejní lidé a v dnešní době je "láska" mezi slavnými především hodně o penězích a samotné slávě. Jen někteří lidé si dokáží vážit toho krásného pocitu, že má někdo někoho rád. Domnívám se, že alespoň pro některé z nás je zajisté největší, nejen citovou, oporou rodina. A proto bychom si jí měli vážit a snažit se mezi blízkými udržovat dobré vztahy, i když sama vím, že je to občas dosti nelehké, ale rodina je to, co pro nás má velkou citovou hodnotu a někdy to může být to jediné, co na světě máme...
Co je to láska? Láska je druh citu, který může cítit každičký z nás. Plno známých umělců nepopisuje lásku jen jako cit, který nás velmi hřeje u srdíčka a svět nám připadá mnohem krásnější a plno věcí snazších, ale také jako zklamání, bolest, zkrátka ten druhý, smutný opak toho krásného a hřejivého „Vše má svůj rub i líc“. Je třeba si uvědomit, že nic netrvá věčně. Láska se snadno změní v nenávist; z psychologie vím, že nenávist je antonymem lásky. Já sama, ačkoli na tomto světě nejsem nikterak dlouho, jsem se již dokázala přesvědčit o tom, jaká dokáže láska být. Řekla bych, že dívky city prožívají daleko intenzivněji než chlapci. Ale možná se mýlím a oni to jen více skrývají, aby neztratili nic ze své mužnosti a dokáží prožívat lásku i zklamání také naplno. Někteří již třeba ví, o čem mluvím, ale všichni ji zajisté, ať už budeme chtít nebo ne, poznáme z obou stran. Pro mne slovo láska neznamená jen pět písmen, které dávají dohromady tak známé slovo. Znamená pro mne strašně moc. Je důležitým článkem v mém životě. Myslím si, že nejenom v mém. Ne nadarmo je stále oblíbený příběh dvou lidí, kteří se zamilují a musí překonat spoustu překážek, aby svou lásku naplnili. Na toto téma byla napsána spousta románů, divadelních her a filmových scénářů. A každý jistě chce prožít i svůj příběh...
Plno věcí je ze začátku překrásných, ale vše jednou končí. Jako některé umělecké styly postupem času stárnou a vznikají nové a nové, a ty staré se vytrácejí. Jejich autoři umírají a jiní v nich nepokračují. Vše souvisí také s rozvojem techniky a nových možností. Spisovatelé, malíři, své city (lásku) vyjadřovali dříve buďto na papírech nebo plátnech, nyní je k hodně profesím používán počítač, internet a jiné programy, které mají v současné době veliký podíl na všem, co v této době je a v budoucnosti bude ještě mnohem více používáno a rozvíjeno...
Ale nechci tady rozebírat moderní dobu. Mluvila jsem o umění a lásce. Tyto dvě věci, pokud se dají takto nazývat, jsou dohromady podle mého mínění, to, co dělá svět krásným. Zamysleme se teď nad tím, jaký by byl svět bez příběhů v knihách, bez fotografií, obrazů, bez filmových dokumentů či vřelých vztahů mezi lidmi aj.. Přesně toto utváří naší historii, zachycuje zážitky, vzpomínky, které si v budoucnu tímto budeme moci připomenout, a které se nám vryjí do paměti. Pro naše potomky je to hezká vzpomínka, která jim prozradí kus minulosti...
Podle mého, kdyby byl život o toto všechno ochuzen, byl by smutný, nezábavný, zkrátka bez náboje. Závěrem bych řekla snad jen: „Nebylo by pro co žít“!