Napadlo mě, když jsem přemýšlel o všem, co se doposud stalo. Pro člověka není důležitá minulost, ale budoucnost. Jenže nejdůležitější je právě přítomnost, jinak žádná budoucnost nemá smysl. Když se v myšlenkách vracím k těm nejhorším zážitkům v mým životě, mám pocit, že mě už nemůže nic horšího potkat. Omyl: Může se stát cokoliv! Jenže to co mě má potkat, nezáleží jen na mě. Když trpí někdo velmi blízký, trpím s ním. Jak se máte v tu chvíli koukat dopředu, když nevidíte žádné potom? Žádný cíl? Vidíte jen přítomnost, cítíte pořád stejnou prázdnotu a ptáte se: "Přejde to někdy?"

Doufáte, ale nevidíte žádné dveře, kterými by jste mohli tomu všemu utéct. Něco vás tíží na prsou. Toho pocitu se nezbavíte. Je pořád s vámi. Snažíte se zapomenout, alespoň na chvilku všechno hodit za hlavu, jenže ono to nejde. Stále myslíte jen na to jedno: "Co bude dál?!"

Stačí sekunda, aby se vám zhroutil celý svět. Najednou se vaše sny mění. Už vám nejde o budoucnost, ale o to, co prožíváte teď. Nevíte, co bude dál. Může se stát cokoliv a vy s tím nemůžete nic dělat. Jen jeden okamžik stačí, aby se celý váš život změnil. Stále vás dusí jedna otázka, na kterou vám nikdo neodpoví: "Proč se to muselo stát?"

Člověk si nikdy neváží toho co má. Až když o to přijde, pochopí, co všechno vlastně měl! Přál by si vrátit čas, jenže to nejde. Slzy jsou to jedinné, co umí vyjádřit tu obrovskou prázdnotu. Tolik otázek, které vás ničí a vy víte, že se nikdy nedozvíte odpověď. Mučí vás ve dne, v noci. Táhnou se s vámi na každém kroku. Můžete si myslet, že mě chápete, ale doopravdy vlastně nechápete nic. Všechny moje myšlenky, všechny tyhle pocity vám nic neřeknou, pokud jste to sami neprožili...