risi007

v Tobě
uchvácen
jak v říši zázraků
otevřelas srdce
jak branku
za zrcadlo
vedeš mne tiše
klidnou krajinou
kde na duši mi prší
teplý májový déšť......

Chvílemi jen tak přemýšlím o tom, jaké by ..., (to bylo mít tvou duši)
Ne....
Skoro pořád myslím na moje sny, ve kterých ..., (mám tvoje tělo)
Ne....
Neustále v mojí mysli, píšu krásný příběh.
Ano.
Příběh, v němž stává se tvé tepoucí srdce, mým.
Příběh, nejspíš bez konce, zahalený tajemstvím.
Příběh smutkem zalitý, ale hlavně lásky plný.
Příběh, uvnitř mé hlavy až příliš zamotaný.
Příběh, ve kterém slz je víc než by mělo.
Příběh, kde se na hrdinu asi zapomělo.
Příběh, nejen plný strachu a bolesti.
Příběh, taky s úsměvy či radostí.
Příběh, jaký jen tiše ubližuje.
Příběh, co život nahrazuje.
Příběh, myšlenky píšící.
Příběh, asi nekončící.
Příběh, o vás, nás.
Příběh, píši zas.

.....procházím zdmi
ke konci stránky
a v saltu skáču s padákem
přes překážky
abych jemně přistál
na vznášejícím kusu země
pro tvou další indicii...

dveře z oblohy
se přede mnou otevřely
zazívaly otvorem zčerna..
začalo sněžit
kloužu po ledovcích
k sudu s vlajkou
ze zeleného šátku
voní tebou
severní vítr zesílil
ale mě hřeje víra a hlavně
mám Tebe..

foukám si
na zkřehlé ruce
ale jen do té doby
než se vznesu
balónem z duhy...

a sakra...

praskl o hory
vyklopil jsem se do trávy
rozběhl jsem se
zakopl
a prolétl dírou v posteli
na dno jeskyně...

kolem se snášejí útržky
ze kterých klíčí stromy
do jednoho lezu
a plazím se komínem
do labyrintu schodišt
k prahům miradorů
kde klopýtám
po rámech obrazů
až k tobě ...

konečně!...

možná to vyzní ploše
ale objímám tě
srdcem...

moment překvapení nastal
když vyždímala mozek
a s hlavou zamotanou
otevřela dveře
klíčem skutečnosti...

divoce plachá
jak světlo komety
navlékla své atributy
a začala míchat dlaně.....

Jako kapitán Achab smělý a vytrvalý,
který svojí bílou velrybu stále honí,
poháněn vášní, vztekem, nenávistí,
ve smrt své velryby bytostně doufající.

Jako Muad'Dib jenž rozvážně své kroky váží,
zlatou
střední cestou všechny vyprovází,
jasnou stezkou za jasným cílem cestou míří,
vidí svůj osud s nímž k záhubě i životu se plíží.

Jako Winston Smith k Julii láskou spoutaný,
jenž všechny zákony
pomalu nakonec poruší,
ve svém boji pro lásku dosáhnout svobody,
a vědomě v myšlenkách oslavovat své ideozločiny.

Avšak nechci nenávistí svojí do víru stržen býti,
nechci ani muset přes mrtvoly nutných ztrát jíti,
chci uniknout bolesti
i za cenu osobních
obětí,
a nakonec zas skončit v náruči Tvé, v Tvém objetí.

Dotkni se
vlasů mých
jen tak mezi řečí
v letu
a já ti uvěřím
každou větu

když čtu mezi řádky,
že jsi jen
nekonečný sen...

Chtěl bych být a jsem

stačí mi
tvé prsty s melodií
tvé vlasy
tvoje váhání
to jak vidíš barvy

tvoje úsměvy

je toho spoustu
ale ty víš a já vím


chtěl bych být a jsem...........

Vyvěsil vlajku
paradajku
v bílém poli

ale
jen na půl žerdi
i nekonečné lanko
se někdy zauzlí…

pak vyšplhal na komín
opuštěné fabriky
seděl na rantlu
naproti hejnu švitořících špačků
a s hlavou v dlaních
vzpomínal úsměvem..........

Kdybych do octa se ponořil
a drhl nitro
ze všech sil
tu sladkou
vůni ze Tvých vlasů
vždy bych v sobě ucítil!!