JSOU CHLAPI VŮBEC POTŘEBA? KROMĚ  ÚŽASNÉHO SEXU?!? NEPOŘÁDEK TO PO SOBĚ NECHÁVÁ, NEVĚRNÉ TO JE... A PAK SE JEN TRÁPÍME...

PAK NAVSTÁVÁ OTÁZKA, CO NÁS K TĚM CHLAPŮM TAK TÁHNE?!???

Tak předem se chci omluvit, těm drsným slovům ( pro pány, dámy vědí své ) Potom neberte to tak vážně...

Co si budeme povídat, my ženy, většinou chlapa potřebujeme. Sice každá to bereme jinak,máme jiné potřeby,ale jsme předurčeny se o někoho starat, někoho milovat.. ( Stejně jako chlapi rozdávat co nejvíce biologického materiálu, pro udržení rodu - jak sami říkáte máte to v genech.)  

Ale co  když tot ak není a někdo nás škatulkuje, jen tak... proč se pořád někdo vymlouvá na geny... máme snad vůli, víme co chceme a nechceme, proč s ena něco pořád vymlouvat.

V poslední době jsem nepotkala moc férových chlapů. kteří by říkali věci na rovinu.. a přitom to o ničem jiném není... Proč se člověk má bát dát najevo vlastní názor.. A tvrzení, že se bál to říct... coto má být!!! Dřív nebo později všechno rupne a akorát to je pak horší. Říkají si sladká nevědomost.. Ale co, každý má co si zaslouží, ať je to žena nebo nebo muž...

Občas přemýšlím, proč chlapi překvapují. Jestli je to tím, že nám chtějí udělat radost nebo námzaplacnout pusu,abychom neměly " kecy" a neměly jsme si na co stěžovat.

Je vůbec chlap, který splní naše touhy, sby, přání... a my jim, aby se to mohlo krásně doplňovat a vyvážilo se to?

Je třeba něco hledat nebo to nechat být a nechat to osudu???

Každý člověk má své touhy.

Střeží je jako poklad, a i když jsou to city, které někoho odradí, většinou lákají ty, co jsou  pro nás důležíty. Je to cit, který si naše duše vybrala, a je tak silný, že může nakazit všechno a všechny kolem.

Každý den si vybírám pravsu, sníž hodlám žít. Snažím se být praktická, výkonná, profesionální. Ale vždycky bych si za svého společníka vybrala touhu. Ne proto, že bych musela, ani proto, abych se zbavila samoty,ale protože je to dobré. Ano je to velmi dobré.

Na nejdůležitějších setkání se naše duše domluví ještě dřív, než se setkají těla.

K takovým setkáním dochází většinou, když už člověk nemůže jít dál, když potřebuje zabít své city, aby se mohly znovu zrodit. Ta setkání nan ás čekají, ale my sejim většinou vyhýbáme. Když už jsme zoufalí a nemáme co ztratit, nebo jsme naopak naprosto nadšeni životem, naznámý se objeví a náš svět nabere nový směr.

Všichni dokáží milovat, s tím darem už se narodili. Pro někoho je to naprosto přirozené, ale většina se musí znovu učit, vzpomínat si, jak se miluje, a všichni bez vyjímky musí své dávné pocity spálit v krbu, znovu prožívat radosti abolesti, vzestupy apády, dokud nezahlédnout nit, která je přivede kekaždému dlašímu setkání, ano existuje jakási nit.

Někdy se ptám sama sebe, o čem je život... a přijde mi docela dost nespravedlivý...

Protože to co chci nemám, z jistého a určitě velmi pádného důvodu, což mě v poslední době točí a ničí a vůbec.

Druhá věc. Jsem velmi ,ale velmi, velmi moc důvěřivá a dělám si obrázek o lidech sama, ať se o nich říká cokoliv.  A tady je můj kámen úrazu.Věřím, a ten člověk mě přesvědčí o tom, že takový není... Ale pár sekund a vše je jinak.... Jen nechápu, proč se lidé kasají, že jsu upřímní, když to není pravda.

Z čistě z teoretického a ve finále i praktického pohledu je to o tom, že lidem přisuzuji samé klady. A zápory - ty pro mě nejsou. Nebo ji nak.. jsou... ale ja mám ráda lidi, takoví jací jsou a mě se pokoušejí měnit. Ale stejně jim to toleruji, snažím se, protože mi ti lidé za to stojí. Že by toto byla moje velká chyba?!?

Z psychologického hlediska, ze mě chlapi dělají blázna, který se má léčit...

Ale všichni mi říkají, jak jsem rozumná na svůj věk, jaké mám názory, a že si za nima stojím. To co okouzlí, pak začne všechno ničit.

„Říká se, že láska mezi dvěma lidmi umírá. To není pravda. Neumírá. Jenom člověka opouští, odchází, když člověk není dost dobrý, dost si ji nezaslouží. Láska neumírá; to člověk umírá. Láska je jako oceán, když člověk není dost dobrý, když už začíná páchnout, moře ho zkrátka někam vyplivne, aby tam umřel.“