Někdy se ptám sama sebe, o čem je život... a přijde mi docela dost nespravedlivý...

Protože to co chci nemám, z jistého a určitě velmi pádného důvodu, což mě v poslední době točí a ničí a vůbec.

Druhá věc. Jsem velmi ,ale velmi, velmi moc důvěřivá a dělám si obrázek o lidech sama, ať se o nich říká cokoliv.  A tady je můj kámen úrazu.Věřím, a ten člověk mě přesvědčí o tom, že takový není... Ale pár sekund a vše je jinak.... Jen nechápu, proč se lidé kasají, že jsu upřímní, když to není pravda.

Z čistě z teoretického a ve finále i praktického pohledu je to o tom, že lidem přisuzuji samé klady. A zápory - ty pro mě nejsou. Nebo ji nak.. jsou... ale ja mám ráda lidi, takoví jací jsou a mě se pokoušejí měnit. Ale stejně jim to toleruji, snažím se, protože mi ti lidé za to stojí. Že by toto byla moje velká chyba?!?

Z psychologického hlediska, ze mě chlapi dělají blázna, který se má léčit...

Ale všichni mi říkají, jak jsem rozumná na svůj věk, jaké mám názory, a že si za nima stojím. To co okouzlí, pak začne všechno ničit.