Still on my brain...
"Nový den"
Crrr, crrr... slyším zvonit telefon. Sáhnu po něm, abych utišila ten nepříjemný zvuk, který mě dovádí k šílenství. V tu chvíli už se ale probírám ze sna, abych místo pozdravu do sluchátka začala přemlouvat svůj budík, aby mi dopřál alespoň ještě pár minut v teple svých peřin. Po 20 minutách usoudím, že už opravdu nemám na výběr a přesunu se do koupelny v přesvědčení, že jen sprcha mě může zachránit. V momentě, kdy jsem schopna se podívat do zrcadla bez jakékoliv námitky, ji opustím. Ještě jeden rychlej čaj k snídani, proberu poštu, vyřídím pár vzkazů… mrknu na hodiny, což mě vyděsí, rychle na sebe něco hodím (nezbyl čas na to, přemýšlet co) a letím do školy. Klasika. Pohoda, pohoda a pak se můžu přetrhnout, abych vůbec dorazila za minutu celá. Naštěstí, kdo přijde mezi posledníma si místo sice nevybírá, nicméně má zaručeno, že mu ho nějaká spásná duše podrží. Nejsem sama, kdo dorazí na poslední chvíli a naštěstí se v takovým davu lehce ztratím.
Ještě než začneme, stihnu ve zkratce všem povyprávět, jak jsem se měla o víkendu a vyslechnout jejich zážitky. Přednáška probíhá v pohodovém duchu a když se rozhlídnu, mám kolem ses spousty pospávajících, kteří mají po víkendu co dohánět. V tu chvíli uvidím JEHO – ty krásný, velký, hnědý oči jsou prostě nepřehlídnutelný. Jak to, že jsem si ho nevšimla už dřív? Musím uhnout očima, když se otočí a podívá se přímo na mě. Cítím jeho pohled. Zmocní se mě zvláštní pocit, takovej ten těžko identifikovatelnej. Zahloubám se natolik, že si ani nevšimnu, jak čas letí a pomalu končíme. Všichni se znuděně vyplazíme před aulu, kde se s jeho pohledem setkám ještě jednou…
Odcházíme do vedlejší učebny, kde místo angličtiny zahloubaně koukám z okna, a přemýšlím, kdy ho potkám znovu.
TO BE CONTINUED…
*Justin Timberlake - Still on my brain*
