skyman

Někdy každý prochází chvílemi, které jsou nějaknové, něčím odlišné, něčím náročné od toho běžného co známe, co žijeme. Mluvímo chvílích, kdy sám sebe vnímáš jako vzdálený objekt. Celou situaci prožíváštak nějak odtrženě, odněkud zvenčí. Nedávno jsem měl zrovna takový okamžik.

Ráno jsme měli vyjet na patrolu. Bylo docelaslušné počasí, prostě takový ten příjemnější den. Věci připravený už odvčerejšku. Na bojovém rozkazu jsme se všichni navzájem ujistili, že známe úkolpatroly, jednotlivé fáze, celkový průběh. Ráno si dávám obvyklou snídani,pohoda. Vydat poslední rozkazy, doporučení, mému zástupci. Nahlásit odjezd napatrolu na operačku. Přicházím k Dingu. Kontroluji si foťák, minohledačkav kufru, upevnit zbraně v kabině, helmu do držáku, prostě si udělatpohodlí a uvelebit se. Je fakt, že dnes jsem seděl do protisměru a to nesnáším.Neříkám, že nezvládám. Mám ale rád, když můžu pozorovat krajinu venku a sfoťákem v pohotovosti fotit a fotit pro pozdější vyhodnocení.

V podstatě všechno, co je tam venku za plotem,  souvisí se vším. Moje práce je snaha dokonaleto prostředí poznat. Vědět, proč zrovna teď lidé nejvíce pracují na polích, zakolik se prodává to či ono, kolik stojí veterinární vakcína, proč je vhodnépomáhat této obci a proč se nehodí pomáhat tamté, jak dlouho trvá pohřbítmrtvého, kolik dětí chodí v kterou dobu do které školy. Tohle je můj svět,který tu mám poznat.

Tentokrát to bylo o něco jiném. Máme stan v kufru.Jedem po asfaltové komunikaci. Jediný trochu bezpečný způsob. Do asfaltu senedají tak snadno schovat nastražený výbušniny. Tentokrát jedeme ale úplně nadruhou stranu, než jsem byl doposud zvyklý. Hm, první vyjetí z běžných kolejí.Chvíli jsem nad touto anomálií přemýšlel. Jedu do neznáma a nemám se čehopřichytit. Žádné známé dominanty, žádné známé odbočky, trhy, obce. Všechnopoprvé a navíc sedím v protisměru a skoro nic přes pancéřování Dinga nevidím.Jsem lehce naštvaný. Povídám si aspoň s tlumočníkem. Alespoň to dnes vyšlo.Dostal jsem člověka, se kterým jsem už pracoval, a zdá se, že jsme si vytvořilii jakési pracovní přátelství. Dobře.

Projíždíme afghánský policejní, pak i vojenské, kontrolně-propouštěcístanoviště. Kolony aut a rozmrzelí Afghánci postávají okolo aut. Projíždíme,máme přednost. Jak na nás asi reagují ti co musí čekat ve své vlastní zemi? Cítímto napětí v obličejích lidí, které náhodně míjíme. Raději se pohybuji vneutrálním nebo lhostejném prostředí, cítím se pak lépe. Pokračujeme, podlezadané souřadnice, až k místu odbočky s asfaltu na uježděnou polní cestu. Nejistájistota se pomalu vytrácí. Stojíme. Vystupují vojáci s minohledačkami azačínají ve dvojicích procházet první metry cesty. Stojíme dlouho. Kluci přenastavujíminohledačky, protože to zvoní skoro pořád. Našel jsem nápis na nedalekýmkalátu. Je to vysokou zdí obehnaný dům místních. Hned nápis fotím a podávámtlumočníkovi na překlad. Prý je to madrasa, náboženská škola muslimů. Jsouvětšinou financovány z Pákistánu nebo přímo Talibanem. Tak či tak, moc rádi nástam nikdy neměli a ani asi nebudou. Nechtějí mít nic společného z cizincize západu. Pozorují nás z ní hloučky lidí. Dávám foťák na maximum zvětšení apozoruji, jestli někdo netelefonuje. Spíš si tak nějak přeji, aby to nedělal. Mohloby nás, třeba o několik set metrů dál, čekat nějaké „překvapení“. Naštěstí jsoustatičtí. Nikdo neodchází, jen přichází a nikdo nevolá. Všichni jsou prostě jenzvědaví, co se děje.

Kluci s minohledačkami postupují a tak se pomalurozjíždíme i my, naše auto. Zbytek kolony zůstává na cestě. Doprovází nás jenjeden „hummer“, jako palebné krytí. Drží si ale odstup. Co kdybychom přeci jenna něco najeli. Jedeme první auto. Máme relativně nejlepší podvozek na to, abyse případný výbuch rozdělil véčkovým podvozkem na dvě části a šel do stran. Jedemefakt pomalu. Už trochu vím, že minohledačky nejsou všespásné. Najdounastraženou výbušninu 20 cmpod povrchem, ale munice z předchozích válek jsou klidně i v půl metru. Takováprotitankovka nevybuchne pod osobním autem, které je lehké, ale pod silněobrněným vozidlem, ve kterém zrovna sedím, už klidně ano. Všechno si toprobírám v hlavně a přitom poslouchám radiovou komunikaci mezi řidičem aklukama venku. Jde se v rojnici. Kluci s minohledačkami kontrolují cestu.Další sledují okolí. Hledají dráty a pozorují pohyb osob. Ve většíchvzdálenostech 300–500 metrů se, jako by nic, pasou ovce. Pasáčci vše nezaujatěpozorují. I kdyby věděli, že tady něco je, neudělají nic. Budou se jen dívat. Tenklid okolo nesignalizuje vůbec nic. Tu a tam se podívám na kluky v autě semnou, na jejich výrazy. Dívám se taky po věcech který, v případě výbuch, začnoupo kabině lítat a můžou mě taky pěkně poničit. Moc toho není. Dostat třeba helmou,samopalem nebo třeba jen foťákem by asi taky stálo za to. V kabině je protiminovýpřetlak vzduchu. Začíná mě lehce tlačit helma a bolet hlava. Jedem strašněpomalu, prostě krokem. Vedro cítím na potůčcích potu pod uniformou. Najednoustojíme. Radiová komunikace houstne. Kluci něco našli. Zabezpečujeme prostor. Celákolona se zastavuje. Našlo se něco podezřelého. Dle dřívějších informací tomůže něco znamenat. Provádí se pomalá kontrola cesty samotné a přilehléhookolí. Kluci ve věžích pozorují dění okolo. Někde by tu mohl být chlápek vpodřepu s tlačítkem. Tvar krajiny a cesty se zdá takřka ideální pro nastraženívýbušniny. Přes rameno se dívám, jak všechno probíhá. Poslouchám rádio. Čistý,jedeme dál.

Blížíme se už k okraji vesnice, kam máme zamířeno.Lidé nás z dálky pozorují a odbíhají upozornit další na přítomnost patroly.Tady by se podle dostupných informací nic stát nemělo. Obec je hodnocená jakoklidná. Z našich záznamů o dřívějších návštěvách víme, že lidé byli přátelští,o naši pomoc měli zájem. Přislíbili jsme jim stan pro děti jako školu a tendnes vezeme. Pomalu se vše šine do obce. Zastavujeme a po vysednutí navazujemeprvní kontakt se stařešinou obce. Potřesení rukou, vzájemné představení azačíná rutina. Vytěžení informací o obci, obyvatelích, prostředí,socio-ekonomické otázky, bezpečnost. Vedou nás k místu budoucí školy. Dav rostea s ním snad i naše bezpečí. Skládáme stan. Začíná stavba. Místní pomáhají. Kdyžje postaveno, všichni se usmívají. Děti můžou konečně blíž. Předtím by se všudejen pletli. Bude to škola pro nejmenší, jen 3-třída.  Představitelé obce dostávají nějaké sešity,tužky, pastelky. Dětem je rozdají později. Povedlo se. Místní vedoucí sizajistili učitele, děti už nebudou muset několik kilometrů denně do školy. Good job done.

Čekají nás dnes ale ještě další úkoly. Kolonaodjíždí. Kolik to ale stálo příprav. Kolik možných nebezpečí a myšlenek navlastní bezpečnost, jen aby se nakonec udělalo jedno nepatrné dobro. Je to jenkapka v moři. Takových kapek tu ale mezinárodní společenství prolévá dennědesítky.

Toto jsou denní příběhy PRT v našem novémdomově, základna FOB Shank, Afghánistán.

Autor: skyman v 13:29 | | Komentáře

Tak už můžu klidně říct, že jsem přivyknutý k tomu, že teď žiju tady. Dny běží a pomalu ztrácím přehled jak dlouho tu jsem a kolik zbývá. Prostě to není důležité. Mnoho věcí se tady stává nedůležitými. Už nepřemýšlím tolik nad tím co bylo, ale nepřemýšlím ani nad tím co bude. Prostě den je den, má své pevné zákonitosti, které musím dodržovat. Denní řád se tomu říká. Ráno porada, dopolední práce, oběd, odpolední práce, večeře. Někdy se to proloží cvičením nebo kinem. V tomhle ohledu mám strašně rád neděle. Jsou to tak jiné dny, alespoň dopoledne. Odpoledne zase všechno zklouzne do pracovní rutiny.
Dopoledne totiž chodím na mši. Někdy si vzpomínám jak jsem to neměl rád. Každou neděli sem jako kluk musel z babičkou do našeho venkovskýho kostelíku. Bylo to skoro jako chodit do školy. Moc se tam nikomu nechce, ale časem zjistí, že to bylo vlastně moc dobře. Přicházím na to i dnes. Zvláštní, musel jsem procestovat a vidět takové země jako Kosovo a teď Afghánistán abych tak nějak pochopil. Doma, myšleno v Čechách, ten pocit nemám. Je to těžký. Tady ta hodinka, kdy se mluví o naprosto jiných než světských věcech, má úplně jiný rozměr. Vždycky to do mě nalije spoustu energie. Vidím dál, pozvedne mě to víš, tak abych se dokázal přes spoustu věcí tady lépe přenést.
Dnes je právě neděle. Tak jsem prostě plný, i když rychle vyprchávající, toho příjemného pocitu.
Podařilo se mi taky na pár dní odjet na konferenci do Kábulu. Byl jsem plný očekávání, nevěděl co mě bude tam bude čekat. Původně jsem měl jet i s jinými vojáky, ale nakonec jsem jel jen já a experti z civilní části. I z toho jsem měl tak trochu obavu. Jak to mezi námi bude. Přeci jen jsme se vzájemně neznali jako lidé a pak trochu naráží i naše životní hodnoty a způsob života. Už při odletu opět proběhli separace skupinek. Byl jsem rád, že mě aspoň k heliportu doprovodil můj předchůdce. I s ním jsme chvíli hledali cestu jeden k druhému. Ostatně tady se lidé potkávají jakoby pracovně, ale specifikum této práce z nich čase dělají přátele. Stejné to bylo i mezi námi. Zprvu jen předchůdce a následovník, dnes člověk který mi mnohé řekl a já mu mnohé svěřil. A pak tu najednou byly dva vrtulníky Americké armády Black Hawk. Chvilku zmatky s obsazením a pak už jsme se pomalu začali zvedat. Už jsem několikrát letěl, ale vždycky je to něco. Civilní experti během letu fotili. Ostatně,pro něto byl poslední let. Odlétali domů. Ptal jsem se, jestli se ještě někdy na Shank vrátí. Se smíchem odpověděli že asi ne. Pro mě ta otázka tak jednoduchá asi nebude.
Let byl poklidný, jen otevřené dveře pro střelce na obou stranách pouštěli do kokpitu docela nepříjemný mrazivý vzduch. Moc jsem se na to nepřipravil a tak jsem místo rukavic tisknul ruce do čepice. Helmu na hlavě a nepustřelnou vestu na těle. Sice váží tunu, ale docela jsem byl rád, že jí mám, neprofoukla.
Nejkrásnější pohled byl,když jsme přilétali do Kábulu. Přišlo mi to jako moře. Těžko říct proč. Asi mezi těma horama se z ničeho nic začala prázdná poušť plnit hliněnými stavbami nalepenými jeden na druhý. Ta kostrbatost na zemi mi přišla jak příliv. A pak už jen nekonečné mraveniště odbelníkových dvorečků táhnoucích se obrovským údolím od úpatí k úpatí. Tu a tam vícepodlažní budova, ale všechno tak nějak hliněné a šedé. Kábul. Úchvatný pohled na výtvor lidství, i takto vypadají města.
Pak už jen přistání na letišti, procedury spojedné s ubytováním. Trochu to trvalo a nakonec jsem se dostal i já ke své posteli. Bydlel jsem na tranzitu a každý den ráno jsem se tak pro jistotu celý sbalil a večer zase nastěhoval. Já jsem po tři dny zůstával, ale moji spolubydlící se měnili. Většinou zůstali jen jeden den. První noc Němec z Fayzabadu co už jel domů. Příští den Američan na cestě bůh ví kam, ani jsem se ho nemohl zeptat, pořád spal. A poslední večer španělský plukovník – velitel kontingentu na cestě do služby. Všichni svým způsobem velmi příjemní a ohleduplní lidé. Uniforma je pro vojáka stejně jako oblek pro politika. Kdo soudí jen podle šatů se někdy šeredně splete.
Konference se nakonec ukázala jako více než přínosná. Pochopil jsem mnohé. Proniknul do struktury a účelu mezinárodního společenství, které tady v Afgh. působí. Jak chce společnosti pomoc,najednou bylo všechno jasný. Tohle je velký úkol a nikdy v minulosti se všechny ty obří kolosy jako NATO, UN, humanitární organizace nespojili do takového projektu jakým je dnes Afghánistán. Jestli se to podaří, bude to ohromný úspěch, který vytýčí další směr a způsoby jak řešit potíže globálních rozměrů. Jsem rád, že i já tak nějak přispívám. Přednášky byly dlouhé od 8 do 8 ale na žádné jsem se nenudil. Byla to konference na velmi vysoké, strategické úrovni. Zajímavý byly i přejezdy ze základny na velitelství ISAF. Jezdilo se v obrněných Toyotách. Měl jsem vždycky na chvíli čas se podívat jak to vypadá na ulicíh Kábulu. No nic moc. Už jsem něco podobnýho viděl v Maroku. Pro normálního evropana ani nepochopitelný a nepředstavitelný.
Večery jsem využíval k povídání a seznamování se s civilní částí. Některé věci mi pomohli a jiné ani ne. Jejich vnímání plnění úkolu a pomoci k rozvoji provincie Logar a celého Afghanistánu jsou trochu jiné. Prostě pracovní věci. Jinak to bylo fajn. Jiné prostředí. Dělal jsem si tak trochu co jsem chtěl. Rozhodně jsem si na KAIA pěkně odpočinul.
No a pak let zpět. Po třech dnech jsem se i těšil na svoji postel. Po pravdě ten pocit uvolnění, který jsem měl v Kábulu, mi vydržel asi jen den. To pracovní nasazení tady na základně je fakt někdy neskutečně vysoký. Brzo jsem byl zase vtáhnutý zpět.

Autor: skyman v 13:27 | | Komentáře

Začínají se věci měnit. Několikrát jsem se už přistihnul, žese tak trochu nudím. Je to pochopitelné, přece jen sem se už tak nějakrozkoukal, vím co a jak, čemu je nutné věnovat zvíšenou pozornost a co jevíceméně jen rutina. Denní řád se taky více méně už projevil, stávámpravidelně, na porady chodím pravidelně, na jídlo se chodí ve stejnou dobu ivečerní rituály před spánkem se více méně začínají usazovat. Takže moje divokáduše se najednou trochu nudí. Zkoušel jsem chodit jen tak po základně okoloperimetru a docela dopomáhá, každá změna, která odliší jeden den od druhého jedobrá změna.

Začal jsem chodit do posilovny, dobrý relax a hlavněnedosažitelnost a nenaplnitelnostje jedním z dobrých vlastností cvičení,prostě tomusíte dělat pořád dokola, vítečná věc na mise. Taky jsem včeranavštívil místní americké kino hned za jejich knihovnou. Hráli HarleyDavidson  and Mallboro Man, strašnědlouho jsem ten film neviděl a tak jsem si ho docela rád připomenul. Ta příchuťsvobody a pohody mi vydržela i dlouho potom co jsem seděl v jídelně adával si noční sendvič.

Když už jsem u toho jídla, začínám si opravdu vybírat cojím. Americká strava není zrovna dvakrát nápaditá a rozmanitá na chutě apříchutě, možná je to ovlivněný, asi ano, tím že je to vojenská americkástrava. Všechno vojenský je tak trochu bez chuti a příchuti jen surový aneopracovaný základ. Doufám, že se jednou nedopracuju i k takovýmu způsobuživota. I když asi zbytečná starost, neb to se mi už asi nepodaří, už jsemjednou ochutnal tak vím.

Vedle už zmíněné nudy se objevil i jiný pocit, pohoda. Cožje dobře, už začínám hledat maličké radosti a budovat si svoje tady. Předchvíli ještě cizí místo se stává mím útočištěm. Mám už plány jak si trochupřizpůsobit kancelář a taky bydlení, přece jen nějak cítím že je to potřeba.Vtisknout svému okolí svoje rysy a ne jen přebrat něco co patřilo někomujinému.

Za chvíli nás opustí naši předchůdci. Měli trochu problémypočasím a tak se nemohli dostat pryč na letadlo, ale zdá se že i s jakýmsizpožděním se jim podaří dostat se domů.

Náhodou jsem taky včera otevřel nějaké dopisy, co jsem psalz Kosova, jak se všechny mise podobají. Mění se prostředí, ale na člověkato má přibližně stejný účinek a změny mají velmi podobný průběh. Říkám si, žejestli bude někdy čas a třeba přibude i nějaká další mise zkusím si těmi všemizápisky projít a najít společné jmenovatele. I když, když člověk už znápravidla hry a vidí tak trochu pod pokličku je hrozně jednoduchý švindlovat. Toznamená prostě věcem nepřikládat význam a prostě akceptovat ty náhlé změnynálad, chvilkovou nespokojenost a nudu střídající pohodu a jakýsi pocit radostia samozřejmě nekonečné myšlenky na to co bude potom, co bude dál. Tohle jeprostě nekonečný kolotoč práce nemá to absolutně nic společnéhos romantikou jakéhosi dobrodružství. Tak jsem totožná někdy cítil poprvé,dnes už znám a vím. Vkrádá se naprosto pochopitelná otázka. Proč tu vlastnějsi? Co hledáš? Nevím, nevím tak úplně přesně. Těch pohnutek je víc. Zkusím sije to jednu vedle poskládat a třeba z toho něco vyjde. Jsem tu asi proto,že na mě vyšla řada v práci a já tu výzvu prostě hrdě přijal, velitelskérozhodnutí, prokázání svých schopností. Dobře a dál. Afghánistán takové magickéslovo, nikdy jsem tam nebyl a nebýt armády asi bych se sem ani nedostal, jaknemůžu takovou výzvu přijat. Když se na to dívám jinak můj svět se prostětímhle zase neskutečně rozšíří a tak nějak cítím, že se dostávám už ažk tomu obzoru který mě vždycky motivoval k další zkoušce k dalšícestě, dodal další sílu. Asi bych prostě nebyl spokojený kdybych se dostatečněneunavil na to abych všechno přehodnotil a řekl si, že toto je můj limit, kterými vyhovuje. Nikdy jsem nebyl blázen abych jen tak pro nic za nic hledal dnojen pro to nalezení a zbytečně si nakládal a trápil se. Balanc, najít balanc. Afghánistánje asi jeden z těch hraničních kamenů přes které už jaksi nejsemrozhodnutý jít, přeci jen když se člověk otočí má se kam vracet a je to sladkýnávrat, celý život čeká. On totiž celý život čeká stále, jen naše oči někdyprostě nevidí, ruce necítí a člověk nechápe. Čím víc klesám a odkláním se odsvého domova, myslím tím to v čem jsem vyrostl, tím víc chápu svět i životněkdy prostě nemusíte přečíst celý manuál aby jste pochopil jak věc funguje.Jednak jsme samy součástí a jednak je každý svou vlastní osobností a chápe všepo svém. V tomto mi tedy tahle mise pomáhá, zase se obohatím jako člověk.Pak jsou tu zážitky, přátelství, pocit sounáležitosti, společný úkol. Nenáhodou jsem voják, naopak jsem voják protože mám nějaké vlastnosti. Nejde nadtím zavírat oči, žiju život pro který jsem byl vytrénovaný, stále ale věřím želze vystoupit a nechat ten vlak i se všemi vzpomínkami odjet a zase se taktrochu vrátit před tohle všechno. Už dnes tak trochu cítím, že ta radostz jízdy je tu a tam nahrazená rozmrzelostí že tímhle směrem se mi zrovnanechce a chtěl bych jinam. Někdo by si mohl myslet, že to dělám pro peníze.Peníze opravdu ze něco takového nestojí, kolik by to muselo být aby někdozlomil moji mysl a já dělal něco, co nechci si nedovedu ani představit.Respektive asi by se to vůbec nestalo. Na to si až příliš vážím svého času.Samozřejmě finance mají svoji váhu a někde v hlavě to mám, ale rozhodně tonení žádný motor, co by mě denně někam hnal.

Jsem prostě přivyknutý na tohle životní tempo, jsempřivyknutý pouštět se do věcí, před kterými mám někdy posvátnou hrůzu, jsempřivyknutý na pracovitý lidi okolo sebe, jsem přivyknutý nabízet svojeschopnosti pro stavbu něčeho většího co mě přesahuje, jsem přivyknutý přijímatodpovědnost za jiné lidi a řídit je ve společné snaze o dosažení projednotlivce nedosažitelného, jsem přivyknutý na své pevně stanovené místo vestruktuře, jsem přivyknutý žít v komunitě lidí co mě nenechají padnout,vždy je tu ruka co mě zachytí když padám, jsem přivyknutý podřizovat osobnízájmy skupině. Někdy tohle všechno nesnáším za to, že jsem k tomupřivyknutý.

Autor: skyman v 13:26 | | Komentáře

Bydlení mě udělalo radost, jednak jsem už věděl, že se mámna co těšit, i když to je asi těžký pochopit. Někdo, kdo neví, v jakýchpodmínkách se na misi žije, by taková možnost ubytování asi nenadchla. Bydlímev místnosti 5 x 5 metrů,7 lidí včetně kompletního vybavení a vystrojení, ale včetně televize asatelitu. Malý komfort evropských standardů v divočině. Bydlím provizorněna horní posteli. Pak zaberu prostor po současném náčelníkovi a můj komfort sesamo několikanásobně zvýší. Už teď jsem ale spokojený. Mám okolo postele deku,co mi tvoří takový baldachýn a ten mě odděluje ode všeho a ode všech, mévlastní království. Osobní prostor je něco bez čeho bych asi nevydržel, je toněco co si musí člověk prostě střežit, něco kde je fyzicky i psychicky prostěsám.

Chřipka se pomalu pouští, sice jsem pár dní chodils obrovským papírovým ubrouskem v kapse, ale zdá se, že kompletnípřeprogramování mého imunitního systému se blíží ke zdárnému konci. Stejně is kolenem. Po dvou, třech dnech na základně jsem se rozhodnul odložitortezu. Nikam zbytečně nespěchám, není důvod. Vyměnil jsem ji jen za elastické obinadloa před spaním trochu cvičím, abych se dostal do předchozí flexibility a síly.Jestli vše půjde dobře tak do týdne, dvou zkusím i mírně posilovatv posilovně. Každopádně na začátku dalšího týdne bych se chtěl poprvépodívat do posilovny, asi nezačnu hned naplno a vážně trénovat, ale jen takmimochodem prostě začnu.

Včera večer jsem nějak nemohl usnout, jsem na misi vlastněprvní týden, ale nijak zvlášť jsem se nad tím nezamýšlel. Spíš jsem se podivil,jak tu čas prapodivně rychle utíká, dny především. Týdny se naopak táhnou,zvláštní. Přes tohle všechno tu mám ale ze všeho takový dobrý pocit, nemůžu tonějak blíž specifikovat, prostě to tak je.

Začal jsem i tak trochu dokumentovat pobyt a život. Kdyžjsem byl přebírat nějaký materiál a seznamovat se s různými zařízeními nazákladně, vylezl jsem si na jednu ze strážních věží a pozoroval co se děje zaplotem. Bylo fakt pěkný počasí, tak jsem si zašel i pro kameru a všechno si topro jistotu i natočil. Docela mě to chytlo a tak jsem z panoramat zaplotem přešel do základny a točil si obyčejnou denní rutinu na základně. Obešeljsem si i vnitřní perimetr a natočil si, jak se tady všechno rozrůstá. Jednouto bude opravdu pěkná základna, jsem rád, že tu jsem. Pionýrské podmínky nazačátku se přibližují standardům života Evropana.

Podařilo se mi i propást hned první poradu s velitelem.Nechal jsem se unést příjemnou atmosférou v Afghan housu, kdy jsmepovídali a povídali a najednou jsem byl 20 minut po začátku v kanceláři anechtělo se mi tam už raději chodit. Fakt jsem trpěl, velitel mi pak volal na vysílačku,kde jsem. Nezbylo než se postavit realitě a jít za ním. Nějak to dopadlo vcelkudobře. Nicméně podle hesla vše zlé jek něčemu dobré, jsem se aspoň probudil auvědomil si, že jsem na misi a začal podle toho pracovat. Taková berlička.Pořád se mi jakoby nechtělo se zapojit a převzít odpovědnost za dění. To uždnes rozhodně neplatí. Věci se začínají hýbat a já je začínám usměrňovat apomalu se do všeho nořím. Bojuji na víc frontách, jak by se dalo říct vojenskouterminologií. Úkoly jsem si už taky trochu zesumíroval, kontakty navazujiprůběžně a hlavně jsem rozběhnul Outlook, můj naprosto nezbytný společník.Pomalu si sedám do polohy, kterou jsem si vytvořil na svojí první misi, alespoňco se nějakého vedení a velení týče. Zase to bude dobrý, nějak to prostě cítím.

Na druhé straně jsou ale záležitosti doma, po prvnímkontaktu s Marikou sem si říkal, že i tohle bude v pohodě. Prostě situ a tam zavoláme, sdělíme pocity, co a jak, ale dnes to nabralo úplně opačnýsměr. Jsem tu jen první týden a na druhém konci drátu jsem místo usměvavého člověka,se kterým se vzájemně podpoříme, našel uzlíček nervů, co je skoro na dně.Dokonce se semnou odmítla bavit s tím, že to jakože nedává. Nevím co simám myslet. Pozoruji na sobě už známou přirozenou reakci, odříznout akonzervovat. Na jedné straně mi tahle vlastnost zabezpečuje neuvěřitelnouvnitřní stabilitu a schopnost zvládnout skoro všechno, na druhé straně tenhleemoční chlad je něco tak strašného. Ani nevím, kde a kdy se to ve mě vytvořilo.Každopádně vím naprosto přesně, že za tím stojí ten systém, ve kterém se užskoro deset let pohybuji. Každopádně beru to jen jako konstatování, nemám sílua ani prostor se tím nějak víc zabývat. Nikomu bych s tím nepomohl, anisobě, ani jí, ani nám. Jediný co by se mohlo stát, že bych ohrozil úspěšnostmise. Bože, fakt mluvím jako voják. Bohužel jsem v tom ale dobrý, faktdobrý.

Od včerejška taky sněží, chci trochu změnit téma. Mysleljsem si, že se na opravdovou zimu už letos nepodívám, ale 20–25 cm napadanéhosněhu mi udělalo radost. Pak teda začal, jakože zase tát a pouštní boty šlidolů a klasický černý kanady šli naopak ze skříně ven. Zažít sněžit v Afghánistánuje docela zvláštní pocit, měl jsem pocit, že tu všechno funguje jinak, takženějaké sněžení mi sem prostě nesedí. Hned jsem využil dobrých světelnýchpodmínek po ránu a raději si to natočil. V létě si to třeba jen takpustím, abych se trochu zchladil.

Autor: skyman v 13:23 | | Komentáře

Afghánistán. Země, o které jsem slyšel v dětství, zeměo které byl film s Rambem a dnes země ve které strávím svých šest měsícůživota. Nevím jestli jsem se kdy vůbec těšil, možná byly takové okamžiky, alespíš jsem to cítil jako zvědavost. Zprvu jsem všem okolo hrdě oznamoval, žejedu na misi do Afghánistánu a trochu si s tím zvyšoval ego. Během času ses lehce pronesené věty začala čím dál víc stávat realita. Realita, kterástojí úsilí a práci, začalo se všechno čím dál tím víc zhmotňovat. A já? Naopakjsem se čím dál tím víc pohroužel do snů. Věci člověk dělá tak nějakautomaticky bez toho aby mu vlastně přišlo tak úplně dokonale co vlastně dělá.

Tohle je jiné. Když si dnes vzpomenu na svoji první misi naBalkáně, jde o něco zcela odlišného než jen něco druhého v pořadí. Prvněto nadšení jaksi rychleji vyprchává. Je to přece jen práce a dobrodružnépředstavy nevydrží tak dlouho aby s nimi člověk vydržel nadlouho. A takyjsem odjížděl v úplně jiné době, jiné životní situaci. Dnes odjíždímz plného života, ve kterém jsem si už našel místo, je to jako bych stavěldům a zvládnul postavit jen polovinu a zahradu zvládnul taky jen na půl aneuvidím ji ještě kvést, musím vše zanechat tak a vydat se na úplně jinoucestu.

Blahosklonně přijímám loučení s přáteli a blízkými, jsemjakoby bez emocí, už jsem se vlastně vydal na cestu dávno před tím, než jsemnastoupil na palubu letadla. Zůstává tu jen schránka, která si balí věci achladně naplňuje termíny a poslední plány k zabezpečení odjezdu. Jsempřece velitel a tak se trochu místo sebe věnuji ostatním.

Poslední den doma, trávím ho s těmi nejbližšími. Ránoje hektické, účelně zvládnout poslední věci a zakonzervovat si v pamětibyt. Opouštím ho přeci jen na delší čas a musím se se všemi místnostmirozloučit po svém. Procházím pokoje a dotýkám se notoricky známých věcí,uklízím z cesty moje věci současným obyvatelům, schovávám si je do koutků,aby nikomu nepřekáželi, ale byly mi hned na blízku a vítali mě, až se vrátím. Apak jeto tu, armádní svět si napochoduje přímo do mého středu. Uniformy aprofesionální život. Přiznávám, že mě to ale uvolňuje, jsem mezi svými. Pevněstanovená pravidla, přidám se do proudu a pouštím se po proudu. Jsem řízenjinými, zvláštní svoboda v systému.

Žatec. Po několikahodinové cestě přijíždím do místa určení.Věci berou rychlí spád, čas běží bez toho, abych ho musel hlídat. Očkování,krev do krevní banky, podpisy a souhlasy k čemusi, nástupy a přepočítání,kontrola pasů a hlavně vážení zavazadel. Mám problém, moje zavazadlo je podlemístní váhy těžký, později se ukáže, že váha ukazuje o 5 kilo navíc, ač neradmusím připustit, že některé pečlivě vybrané věci nemůžu vzít. Víc má takovýproblém. Napěchujeme společné zavazadlo a pošleme ho později kontejnerem, celámoje lékárna a pár částí uniformy si užije luxusu zůstat ještě na chvíli doma,snad se za měsíc shledáme na základně.

Cesta na letiště ubíhá klidně a neúprosně. V autobusuje tma a dvojičky co sedí vedle sebe si polohlasně povídají. Všichni jsounajednou tak nějak víc přátelští. Mě se mluvit ani nechce, pozoruji ubíhajícíkrajinu a nepřemýšlím vlastně nad ničím. Líbí se mi míjet osvětlená městečkaněkde na obzoru. Poslouchám cizí hovory. Připadá mi, že všichni povídají o tom,co bude pak. Až se vrátí, budou realizovat svoje plány, koupím si to a to apostavím si dům, byt, nastěhuje se ke mně přítelkyně, jestli teda na mě vydržíčekat. Zvláštní nikdo nemluví o tom, co bude, tu a tam se lidi rozpovídají osvém životě, mám ženu a naše holka hraje na klavír, ale nevím, co sní dál,kdyby třeba uměla něco na počítači. Cizí lidé se stávají přáteli pojí je tma,kterou máme všichni před sebou, nejen za okny autobusu ale spíš ta co nás čeká,až bude naplněná životem.

Jsme na letišti, najednou se vše dobře promazané začínázpožďovat, čekáme. Čekáme na odbavení, na letadlo, na vysoké představitele AČRco se s námi přijdou rozloučit. Sedím na židli trochu stranou a pozorujilidi, jak si povídají. Civilní část se separuje od vojenské, je to pochopitelné,nás spojuje uniformita je jejich rozdílnost a individualismus. Chvíli nad tímpřemýšlím a přicházím k závěru, že je to jedno, všichni pracujeme prostejný cíl. Společensky prohodím pár slov s těmi, které už znám ze stáže.Dávám jim příjemnou otázku, aby mohli mluvit o svých úspěších a o sobě. Mají právobýt hrdí na to, co se jim podařilo v Afghánistánu udělat. Upřímně alevěřím, že takových lidí je mnoho. Nakonec vše stejně upadne v zapomnění asnaha jednotlivce nebo jednotlivců se rozplyne v kolektivní úspěch.V tom mám třeba armádu rád. Po proslovech a motivačních projevechodcházíme na ranvej. Otáčím se zpátky a trochu teatrálně přemýšlím, kdy se mojenoha zase dotkne stejného asfaltu na cestě zpět. Náš padre točí video, vtipkujido kamery.

Let byl unavující. Startujeme v jednu po půlnoci.Okamžitě se mi chce spát, budím se jen, když do mě letuška tu a tam šťouchne,abych se najedl. Víc se vlastně ani nepamatuji.

Přílet do Bagramu je klidný a bez většího vzrušení, už jsemtu byl v říjnu. Letiště jsem už viděl i před tím, Vzpomínám. Tentokrát jeto ale jiné. Kupodivu jsem víc v klidu, vím, že teď už není nutné nikam as ničím spěchat. Mise začala.

Nakládáme a vykládáme naše věci, přijíždí americké školníautobusy, jedeme se ubytovat. Cestu ani nevnímám, jsem strašně unavenýz cesty, částečně kvůli časovému posunu a částečně kvůli posledním dnůmdoma, kdy jsem toho moc nenaspal, chtělo se mi žít. Takže hned po příjezduhledám lehátko ve stanu na tranzitu, mohlo by tu být klidně i sto lidí, alestan je plný jen na polovinu. Jsou tu Češi, co naopak jedou domů. Samozřejmě sezdravím s klukama co znám z práce. Ptám se jasné otázky, tak jak tojde, těšíte se a tak. Vlastně mě to už ani nezajímá. Kluci mluví o práci,ostatně byl to pro ně život po 6 měsíců, já mám v hlavě prázdno a chvílibych si ho chtěl uchovat. Vím, co mě čeká, tak si tu chvilku bez odpovědnostisnažím užít. Jdu spát. Vynechal jsem snídani i oběd, jsem schopný jít až navečeři a to ještě až v 1 v noci. Jdeme do jídelny pro noční směny.Jde semnou Honza, snažím se povídat si o něčem jiném než práci, ale stále sek tomu vracíme. Nechávám to tedy tak být, jeto jednodušší. Přeci jenseznáme spíš jen z kanceláře.

Noční jídelna je stejná jako denní, noc tady na základně sepozná jen podle toho, že je tma, ne že by se mělo spát. Dnes mi to docela vyhovuje.Pomalu si zase zvykám na jiné prostředí, už ale vím, jako to chodí, byl jsemtady. Snažím se urvat si pro sebe trochu komfortu, vyhýbám se špinavým toaletáma jdu na porcelán. Zářím štěstím. Do sprch se mi nechce a nakonec to vydržím ještěpár dalších dní. Vlastně nejde o výdrž, není to potřeba, spím v prašnémstanu na plastovém lehátku. Podařilo se mi získat po těch, co odlétli molitan,další komfort. Další dny jsou více méně stejné, pořád spím. Jsem prostěunavený, bolí mě koleno a začíná škrábat v krku. Se vším bojuji, na kolenoorteza a na krk šátek. Beru to jako přirozenou reakci mého organizmu na změnuprostředí a podmínky, ve kterých teď žiji. Už abych vypadnul a odletěl na našizákladnu, tam mi bude líp, upínám se k tomu.

Vstáváme před pátou ráno, dnes poletíme na Shank. Mám pocit,že jsme si dali trochu větší předstih, než by stačilo, prý to poletí okolo 10.Bez snídaně naložit bágly, nasednout do školního autobusu a na terminál. Mámočividně lepší náladu, zůstat ještě pár dní ve stanu na tranzitu začnu býtmožná nervózní. Takhle to bylo akorát, pět dní stačilo. Odbavení se táhne, spímv regálu, všichni někde pospávají. Přichází styčný důstojník s tím,že si máme vzít věci, helikoptéry jsou připravený. Opět probíhá nakládání aodjezd autobusem až na plochu. Rozdělili nás na dvě skupiny. Mám čas si všechnookolo prohlédnout, heli přes noc stála, musí projít dlouhou procedurouoživování k letu.

Konečně letíme, škoda tohle už taky znám. Všichni se kuklí,bude zima, chci ale točit kamerou tak budu mrznout, myslím že to ale za tostálo. Půlhodinový let končí na Shanku. Úplně jiná základna než jsem ji znal,když jsem odjížděl minule. Hodně se tu pracovalo na rozšíření. Skoro nicnepoznávám. Marek, kolega a kamarád co je tu už déle, mi vysvětluje, kde jsem.Úplně nechápu, ale pomalu se orientuji. Opět přenášení bagáže sem a tam, namáčknemese do Land Roveru a jedeme se ubytovat. Obvyklé procedury, proslovy arozdělování. Jen stojím a poslouchám, kde budou číst moje jméno. Věci doB-hatu, nafasovat zbraně, porada velitelů a poučení. Takové klasické kolečkopro nově příchozí. Mám ale velkou radost, čekali tu na mě moje nové hodinky, cojsem si u kluků objednal už před Vánoci. Už jsem byl trochu nervózní nevědětkolik je hodin, zejména ve vztahu kdy se jít najíst a kdy jíst spát. Příjemnáudálost, mám z nich radost ještě teď. Pak už jen vybalit a dát všem domavědět že jsem v pořádku. Tu a tam mi ťukla sms ale napsat zpět se minechtělo, přeci jen používat tady mobilní telefon není prý úplně nejlepší nápad.Spojovací prostředky na základně jsou na vysoké úrovni, stačilo jen pár dnípočkat. Konečně jsem se taky dostal k počítači, vlastně jsem dnes překonaltakovou první fázi. Zabydlel jsem se v mém novém domově, základna Shank, Afghánistán.

Autor: skyman v 13:21 | | Komentáře

Je to už spousta práce, co jsme tady v Afganistanu udělali. Nedá se takúplně měřit jen počtem úspěšně splněných patrol, úspěšně vedených jednání,úspěšně dokončených projektů. I když to je vlastně to hlavní. To, co je vidět.To, co se počítá. Lidé tu pracují pro lidi.

Za každým rozhodnutím, za každým plánem, za každou realizovanou myšlenkou,tu jsou hodiny studování naprosto odlišného světa. Neexistuje tu žádná pevnáinformační síť a každá informace o lidech, kteří tu žijí, musí být teprve nalezenavojákem nebo civilním expertem. Pohyb v takovém prostředí vyžadujemaximální úsilí lidí připravujících výjezd na základně, stejně tak jako těch,co výjezd mimo základnu provedou. Každá výjezd je „bojovou“ misí.

Mám to„štěstí“, že stojím obkročmo mezi oběma skupinami takových lidmi.Vidím a vím, kolik práce si vyžádá vydání bojovéhorozkazu, kolik zdánlivě přehlédnutelných věcí musí být naplánováno a nesmíbýt opomenuty. Stejně tak vidím, kolik úsilí stojí splnit úkolv požadované kvalitě tam venku. A hlavně, vším si projít bezpečně jakojednotlivec i jako celek.

Tohle si musí někde vybrat svoji daň. Lidé nejsou stoje, i když bych toněkdy ve svém případě uvítal. Pak bych po dvou měsících, skoro strojového tempa,nepřišel na to, že ji platím už i já.

Striktní denní rytmus, neustále se opakující procedury, neustálý kontakt s jednostrannýmiinformacemi točícími se okolo Afghánistánu, mě pomalu ale jistě vzdaluje dodomova. Prý padla v Čechách vláda. Jak nicotná to pro mě byla informace. Jenjsem se nad tím ušklíbnul a bral to jen jako menší senzaci, téma rozhovorůjednoho dne. Tehdy mě to prvně napadlo. Už tam jakoby nepatřím. Ale kam tedy patřím,sem? Chycený mezi světy.

S trochou nadsázky můžu říct, že jsem zadržel dech před nástupem doletadla a vydržel mi právě až do teď. Žil z „tam“ a snažil se vzdorovat„tady“. Už to ale nejde.

Začátky každé mise jsou těžké, vše se znova nastavuje, hledá se optimálnířešení, objevují se skryté nesoulady, potíže generují potíže. Tenhle kopec mámuž ale za sebou a věci i lidé si našli svoje místo,“tady“ vytlačilo „tam“. Toco jsem ale uviděl za tím kopcem, mi opět bere dech. Chvíli totiž trvá, nežpochopíš. Můžeš číst knihy, můžeš se dívat na filmy, můžeš cokoliv, ale nikdy opravdunepochopíš jaký je Afghánistán.

Musíš vidět lidi. Musíš vidět jejich život. Musíš tu stát obklopen jejichsvětem. Všechny možné války v různých dobách se hnaly sem a tam napříčAfghánistánem. Vyspělé státy si tady vedly svoje operace a lidmi postrkovalyjako figurkami na globální šachovnici. Válka zůstane v zemi jako minovépole. Válka zůstane v generacích lidí jako nedůvěra a nenávist. Tohle jsouprostě dluhy minulosti, co dnes splácíme. A přece dnes zase vidím jak život,obyčejný život, vše zahlazuje. Stačí mu jen vytvořit podmínky.

Jsem z generace Evropanů, co nepamatuje druhou válku. Už mi až tak nicneříká Marshallův plán. Ale tohle, jestli to svět myslí vážně, musí býtpodobné. Obnova téhle země nepůjde z vůle jednoho národa, jedné země.Tohle si vyžaduje společné úsilí. Mám v tom taky svoji roli, povzbudivé.

Doma mám vše jak na zlatém podnosu. Doma mě všechny vymoženosti vnitřněrozkládají a jsem ze všeho otupělý. Padla vláda, koruna devalvuje, nějaká miskamá umělá prsa. Tady se buduje nová společnost, staví školy, zavlažuje půda. Neptejtese, u čeho chci být raději. Jakési obrysy mého vlastního života se tady prostěrozpustili do práce, kterou dělám, a lidí, které ani neznám.

Věřím, že to všechno ale stojí za to. Být vojákem vyžaduje určitécharakterové vlastnosti, a ty nezískáte tím, že se stanete vojákem. Ne každý topochopí. Být vojákem si vyžaduje, ne každý to ocení. 

Někdy je toho prostě už ale moc. Ušlechtilé myšlenky a hrdinské činy jsoufajn, ale člověk je prostě člověk. Je to těžký, když se mi někdy nedostáváenergie, protože mi ji nemá nic a nikdo jak vracet. Všechna energie, kterouvynaložím ve prospěch jakéhosi obecného blaha je nenávratně pryč. Zůstane jenten dobrý pocit.

Blízcí, rodina, přátele, místa, kde se cítím dobře a bezpečně a jsou minotoricky známá, do toho všeho a všech se dá uložit tolik dobrého. Když miz takového světa přijde sms, e-mail, nebo si voláme, dostávám to potřebnézase zpět tak, abych to mohl zase vše vydat tady, v mém novém domově, základnaFOB Shank, Afghánistán.

.

Autor: skyman v 13:20 | | Komentáře

..im asking again what new in the town?..im sick and tired to finish my course in Brno..It was for me nice at least five and half months..but what now, in almost one month i should pass my final exams..this target is before me like the carrot before a rabbit..you know that you must, that you must to past an close this case once and for all..but im fully aware of all beauty of the world which is pressed among the buildings and streets in this town..i feel that breeze, whispering that is so easy to live..my third eye is opening, that is what my friend 5ník would say..but i think that it is more complicated, many others things influence me recently..that totally different people who teach me, they underwent distinct experience from me..so and thats it..lazy morning snaking into my room i should go sleep..more and more i realize that live alone is sometimes very severe experience..but the summer is drifting the sky and this time it will be something special..i will appreciate every possibility to take part in some party or house party..it will be something nice and amusing before leaving to Afghanistan..it is somehow stuck in my mind, and every thought is compiling around that focal point..i will go to Afghanistan..fucking dirty county somewhere at the mountains, million of dust, dry and hell hot weather..six months on the Moon scared from "Martians"with their strange behaviour killing strangers..but to be honest i know my duty..not towards the government or an accord which i signed..towards my friends, people who surround me and accept me as their commander..i hope everything will be fine, my only one option..

Autor: skyman v 02:24 | | Komentáře

..no jakpak bych se mohl mít..jedině dobře..jsem už taková povaha a musím se tedy i trochu poníženě přiznat, že to všechno není jen moje zásluha, asi mě tam někdo nahoře má i rád..velmi nerad bych se dostal pryč z té přízně, neb si (i když né asi úplně plně) uvědomuju, že mnoho věcí v životě stojí tak nějak na náhodě a dostat se do vleku neblahých a negativních věcí je otázkou okamžiku a pak vše co bylo dobré je zlé a horší..

..a jinak si užívám života plnými doušky, někdo by mohl říct že ho mrhám na večírcích a po nocích s kamarády, ale dělám jen to co chci a dělám to vědomně..můj život už je takový, nežiju ho podle vzoru rodičů a Čechů..chvíli to trvalo, než jsem se z toho všeho vyvléknul a začal být opravdu sám sebou..
..s Pavlínou to bylo jako prozření, dívání se do zrcadla na to neštěstí do kterého jsem se zamotal jen kvůli tomu že jsem chtěl "něco" co jsem si myslel že bych měl chtít a mít..

..nedá se nic dělat narodil jsem se jako poutník co bude vždy tak trochu na cestě za pravdou, asi je to moje "karma"..spousty věcí se najednou zdají tak prosté a jednoduché, vždy jsem měl mnoho plánů co bych chtěl a věděl jsem že teď nejde to a ono kvůli tomu a tomu..stálo to spousty času prolomit ten kruh ale už se mi to pomalu daří..žiju dnes a žiju dobře a čistě, nikomu neubližuju a nepřeju zlé a věřím že to co mám najít najdu a najdu to v pravý čas..
..chodím stále do angličtiny a budu ještě asi dva měsíce, závěrečné zkoušky mám v půli července a pak asi volno a zpět do Olomouce..to zas bude jiný život..
..Brno mi moc moc pomohlo, hlavně ten výpadek z kolotoče, víš kolik věcí jsem v sobě dusil a nevěnoval jim pozornost jen kvůli tomu že jsou jakoby nepotřebný..strašně jsem se soustředil jen na to technické a zanedbával humanitu/duši..ach jo bude to velké přemáhání, minimálně z počátku, dostát svým závazkům a odsloužit ještě dva roky do konce smlouvy..strašně moc bych si přál abych si pak mohl svobodně zvolit co a kam dál..život je tak široká pláň, ale peníze jsou mocné opium..
..uvidím..
..stává se mi poslední dobou stále častěji že potkávám cizí lidi a vždycky po chvíli zjistím, že máme v hlavě asi to stejné..to je dobře asi nejsem sám co cítí že se něco děje, že po tom nekonečném období uzavřenosti a spánku se pomalu lidé probouzí a zjišťují že tohle všechno není úděl ale dar a proto by člověk z mnohého měl mít radost..generační výměna se tomu říkájsem sice trochu na hraně, ale možná právě proto na špičce vlny..

..někdy se mi zdá jako bych žil na všech místech která jsem kdy viděl současně..zní to trochu divně vím, ale někdy si připadám jako v Paříži a jindy jako v Amsterdamu a někdy si představuju že takhle se muselo lidem žít v New Yorku v 80ých letech:.-)) to znám samo jen z filmů, ale ono je to vlastně jedno..já bych totiž žil všude úplně stejně jako tady v Brně..krásné domy, zákoutí, žiju v centru a centrum žije ve mě..jsem někdy celé dny jen tak venku a dívám se na lidi jak proudí sem a tam, šalinky jako nekonečné housenky spěchající za nejbližší zatáčku, západy slunce a vyhřáté ulice a staré domy mísící se s novými..někdy jakobych cítil že Brno vlastně žije a dalo by se k němu mluvit, tak trochu nám všem bere naše životy, ale ono to ani není vidět a když ano tak se utěšuji že ten můj zrovna ne:.-))..
..no a tak dělám co chci a kdy chci a už nepřemýšlím o tom jestli je to jakoby dobré nebo ne..někdy jsem sám a jindy zase ne, chodím městem, obchody, ulicemi.. do barů a dívám se na lidi co se přišli bavit a bavím se taky a pak ráno ulicí domů od slečny co mi na kus papíru napsala svoje číslo..a víš co už si neříkám že tohle bych neměl, ten den a noc byla moje láska a všechno co jsem měl jsem dal bez ohledu na to jak pošetilý nebo divný se to může zdát..
..a pak jdu do lesa a divím se jak je možný existovat bez přírody a jak jsem mohl přežít měsíc jen ve městě v těch pravoúhlých ulicích a geometricky přesných domech a vzpomenu si na rodiče a jedu se podívat jak se jim daří a jedu vlakem protože jsem prodal auto co jsem přestal potřebovat (a po kurzu zase potřebovat budu) a naši se na mě dívají trochu nedůvěřivě, protože nechápou co se se mnou stalo, proč jsem zase tak hubenej, i když 83 není žádná hubenost, ale já jim to nechám a nevysvětluju jim nic o dnešním světě a životě a všechno jím odkývu a jdu s něčím pomoct otci do dílny nebo něco udělat mamce v zahradě..mám je moc rád ale už žijeme na jiné planetě..

..prostě mám pocit že jsem se znovu probudil a tohle všechno způsobil jeden člověk, který mi otevřel oči, bylo to náhodné setkání v jedné kavárně během nedělního odpoledne a začalo to tak nevinně..prostě jsem si jen tak povídali aby nebylo ticho, moc jsem se navzájem nikdo neznali a někdo ty slova přešel jen tak a mě to nějak zvláštně zůstalo v hlavě a další setkání jsem se už ptal a odpovědi byly tak prosté, že jsem tomu nebyl schopný ani uvěřit víš ať už to bylo cokoliv (těžko bych ti vše vysvětlil) nechalo to ve mě tak hluboký dojem, že sem najednou byl schopný ze sebe dostat všechny svoje starosti a schyzofrenie, přestal jsem se vším užírat a pochybovat, přestal mít strach z neúspěchu, přestal být šprt a hrát role, přestal myslel jak vypadá to či ono a musím říct že stejně jako po tom co jsem viděl na misi a pochopil jaký svět asi je a už nebudu nikdy "spící ve sladké nevědomosti"po tomhle jsem se probral ve svým vlastním životě..víš jak jsem zoufale tohle potřeboval..vždycky jsem o tom jen četl a přál si být jako Gellner, Březina, Paul Verlén..buřič a bourač konvencí, jít svoji cestu, přestat se pořád kontrolovat a myslím že to na mě muselo být na škole a i potom strašně vidět..ale já už to dnes všechno unesu..už se nebojím..
..pro tebe by to asi nebyly žádné převratné věci, ale věř že pochopit význam slov dá někdy neskutečnou práci..

..je to zvláštní jaro, moc bych si přál aby tohle nikdy neskončilo, jsem svobodný, mladý a zdravý, plný pocitů a citů, hlavu plnou nápadů, obklopený dobrými přáteli..

Autor: skyman v 22:21 | | Komentáře

..takže bylo to fajn, všechno se mi moc líbilo..zážitek za zážitkem..školu si ani už nepamatuju, vědomě jsem to vypustil, bohužel příští týden začíná patrně velký finiš..jsem trochu zvědavý co bude zase potom. Moc se mi v Brně líbí a doufám tedy že bude na podzim i v Olomouci..nevím, zase si budu muset začít zvykat na jiný život..no ono to bude vlastně pořád stejné a v to dougám jen to stěhování a bydlení si určitě vyžádá svoje..

..potkal jsem spousty lidí, i Mirku:-)..nevím, jako některé zákonitosti je asi potřeba dodržovat a zbytečně se neuvazovat a věnovat čas..a tím jsem s tím asi zkončil. Jinak asi nic, spoustu večírků, návštěv zážitků..je pátek ale mám pocit že by mohl být jakýkoliv jiný den..docela mě to rozhazuje, jsem pořád doma a pak někde venku že opravdu už nevím co je za dny:-)..každopádně zítra rodiče, to zas bude...

Autor: skyman v 02:24 | | Komentáře

..a já si tak říkám, že to vlastně bylo i fajn..hlavně když si vzpomenu na ten začátek:-))1.Května se procházet nad ránem poloprázdným městem a to proto že sem se vracel z prohýřenýho večírku..co lepšího bych si mohl přát - žádné starosti, čistá hlava a hlavně se vracím domů..pomalu a velmi rád si zvykám na ten pocit - mám svůj domov, můj dům můj hrad, asi nežiju podle všech "konvenčních" pravidel, ale kdo ano, že?..ale ty záda, bože to mě zase vyléčilo..

..nemůžu říct, že bych teda ten zbytek nějak promarnil to asi ne, ale na druhou stranu sem toho už zase tolik nedal..někdy asi je potřeba udělat i spoustu jiných nezáživných věcí, už se to samo neudělá, tak jako kdysi:-)..ale jo pohoda..třeba jsem viděl zas po čase Lenku, bylo to jen takové skoro nic, ale udělalo mi to dobře že se zastavila, asi jsem nebyl nej společník ale pokaždé asi neprší, prý stačí když kape..no a málem bych zapoměl na jinou Lenku:-), přišel dopis a nevím, je kouzelná, ten člověk..a pak že neexistují něco jako andělé..musím jí napsat zpět a najít něco proč by mě měla vidět..jaké to bude tentokrát, vlastně z toho už takový strach nemám, spousta věcí se změnila a já už se zase tak nestarám o zítra, zrovna dnes jsem si říkal jak vlastně každý den dostávám nových 24 hodin, někdy je trochu mrhám a jindy..a jindy bych je nemohl využít líp..

..takže i dnes to bylo fajn, aspoň jsem se trochu prošel městem, Brno..vždycky najdu něco nového, nějaké nové místo kde jsem ještě nebyl..jsem čím dál víc vtahovaný, přemýšlím jestli si tak trochu nežije svůj vlastní život nezávisle na nás co v něm žijeme..cunning place..někdy bych se tu chtěl usadit tak nějak víc, ale jak, kde a hlavně co dělat..začít bydlet v centru je ale dobrý začátek, doufám že bude ještě příležitost najít na všechny otázky odpověď..

..dnes se totiž vrátil z Logháru další kluk, na jednu rotaci dva mrtví a to ne náhodou, ale úmyslně..začínám o Afghánistánu přemýšlet jinak, nemám ale strach, jen obavy..už jsem taková povaha, nejde prostě najednou říct tohle nechci, už mi to nevyhovuje..vlastně je to každýho boj a já si zvolil, že mě to může stát život si nepřipouštím, má práce, odpovědnost..bude to tvrdý a jsem zvědavej jak to se mnou zamává, Kosovo nebylo tvrdý, byla to první mise a všechno bylo nový, už vím na co se mám připravit, vlastně divadlo bude stále stejné, je kulisy, partitůra, herci a zápletka bude jiná..

..no nic chmurné myšlenky si nechám na deštivé dny, tak jsem dnes úplně náhodou potkal spoustu lidí, na náhody nevěřím takže snad časem příjdu na to co to znamená..vlastně nevím ani jak se jmenuje ale cestu znám no a pak Jindra a její kámoška v bledě modrém..hm:-)..možná trochu rozumím, jsem a vlastně nikdy nejsem sám, že?..

Autor: skyman v 01:04 | | Komentáře