První pocity po odjezdu
Afghánistán. Země, o které jsem slyšel v dětství, zeměo které byl film s Rambem a dnes země ve které strávím svých šest měsícůživota. Nevím jestli jsem se kdy vůbec těšil, možná byly takové okamžiky, alespíš jsem to cítil jako zvědavost. Zprvu jsem všem okolo hrdě oznamoval, žejedu na misi do Afghánistánu a trochu si s tím zvyšoval ego. Během času ses lehce pronesené věty začala čím dál víc stávat realita. Realita, kterástojí úsilí a práci, začalo se všechno čím dál tím víc zhmotňovat. A já? Naopakjsem se čím dál tím víc pohroužel do snů. Věci člověk dělá tak nějakautomaticky bez toho aby mu vlastně přišlo tak úplně dokonale co vlastně dělá.
Tohle je jiné. Když si dnes vzpomenu na svoji první misi naBalkáně, jde o něco zcela odlišného než jen něco druhého v pořadí. Prvněto nadšení jaksi rychleji vyprchává. Je to přece jen práce a dobrodružnépředstavy nevydrží tak dlouho aby s nimi člověk vydržel nadlouho. A takyjsem odjížděl v úplně jiné době, jiné životní situaci. Dnes odjíždímz plného života, ve kterém jsem si už našel místo, je to jako bych stavěldům a zvládnul postavit jen polovinu a zahradu zvládnul taky jen na půl aneuvidím ji ještě kvést, musím vše zanechat tak a vydat se na úplně jinoucestu.
Blahosklonně přijímám loučení s přáteli a blízkými, jsemjakoby bez emocí, už jsem se vlastně vydal na cestu dávno před tím, než jsemnastoupil na palubu letadla. Zůstává tu jen schránka, která si balí věci achladně naplňuje termíny a poslední plány k zabezpečení odjezdu. Jsempřece velitel a tak se trochu místo sebe věnuji ostatním.
Poslední den doma, trávím ho s těmi nejbližšími. Ránoje hektické, účelně zvládnout poslední věci a zakonzervovat si v pamětibyt. Opouštím ho přeci jen na delší čas a musím se se všemi místnostmirozloučit po svém. Procházím pokoje a dotýkám se notoricky známých věcí,uklízím z cesty moje věci současným obyvatelům, schovávám si je do koutků,aby nikomu nepřekáželi, ale byly mi hned na blízku a vítali mě, až se vrátím. Apak jeto tu, armádní svět si napochoduje přímo do mého středu. Uniformy aprofesionální život. Přiznávám, že mě to ale uvolňuje, jsem mezi svými. Pevněstanovená pravidla, přidám se do proudu a pouštím se po proudu. Jsem řízenjinými, zvláštní svoboda v systému.
Žatec. Po několikahodinové cestě přijíždím do místa určení.Věci berou rychlí spád, čas běží bez toho, abych ho musel hlídat. Očkování,krev do krevní banky, podpisy a souhlasy k čemusi, nástupy a přepočítání,kontrola pasů a hlavně vážení zavazadel. Mám problém, moje zavazadlo je podlemístní váhy těžký, později se ukáže, že váha ukazuje o 5 kilo navíc, ač neradmusím připustit, že některé pečlivě vybrané věci nemůžu vzít. Víc má takovýproblém. Napěchujeme společné zavazadlo a pošleme ho později kontejnerem, celámoje lékárna a pár částí uniformy si užije luxusu zůstat ještě na chvíli doma,snad se za měsíc shledáme na základně.
Cesta na letiště ubíhá klidně a neúprosně. V autobusuje tma a dvojičky co sedí vedle sebe si polohlasně povídají. Všichni jsounajednou tak nějak víc přátelští. Mě se mluvit ani nechce, pozoruji ubíhajícíkrajinu a nepřemýšlím vlastně nad ničím. Líbí se mi míjet osvětlená městečkaněkde na obzoru. Poslouchám cizí hovory. Připadá mi, že všichni povídají o tom,co bude pak. Až se vrátí, budou realizovat svoje plány, koupím si to a to apostavím si dům, byt, nastěhuje se ke mně přítelkyně, jestli teda na mě vydržíčekat. Zvláštní nikdo nemluví o tom, co bude, tu a tam se lidi rozpovídají osvém životě, mám ženu a naše holka hraje na klavír, ale nevím, co sní dál,kdyby třeba uměla něco na počítači. Cizí lidé se stávají přáteli pojí je tma,kterou máme všichni před sebou, nejen za okny autobusu ale spíš ta co nás čeká,až bude naplněná životem.
Jsme na letišti, najednou se vše dobře promazané začínázpožďovat, čekáme. Čekáme na odbavení, na letadlo, na vysoké představitele AČRco se s námi přijdou rozloučit. Sedím na židli trochu stranou a pozorujilidi, jak si povídají. Civilní část se separuje od vojenské, je to pochopitelné,nás spojuje uniformita je jejich rozdílnost a individualismus. Chvíli nad tímpřemýšlím a přicházím k závěru, že je to jedno, všichni pracujeme prostejný cíl. Společensky prohodím pár slov s těmi, které už znám ze stáže.Dávám jim příjemnou otázku, aby mohli mluvit o svých úspěších a o sobě. Mají právobýt hrdí na to, co se jim podařilo v Afghánistánu udělat. Upřímně alevěřím, že takových lidí je mnoho. Nakonec vše stejně upadne v zapomnění asnaha jednotlivce nebo jednotlivců se rozplyne v kolektivní úspěch.V tom mám třeba armádu rád. Po proslovech a motivačních projevechodcházíme na ranvej. Otáčím se zpátky a trochu teatrálně přemýšlím, kdy se mojenoha zase dotkne stejného asfaltu na cestě zpět. Náš padre točí video, vtipkujido kamery.
Let byl unavující. Startujeme v jednu po půlnoci.Okamžitě se mi chce spát, budím se jen, když do mě letuška tu a tam šťouchne,abych se najedl. Víc se vlastně ani nepamatuji.
Přílet do Bagramu je klidný a bez většího vzrušení, už jsemtu byl v říjnu. Letiště jsem už viděl i před tím, Vzpomínám. Tentokrát jeto ale jiné. Kupodivu jsem víc v klidu, vím, že teď už není nutné nikam as ničím spěchat. Mise začala.
Nakládáme a vykládáme naše věci, přijíždí americké školníautobusy, jedeme se ubytovat. Cestu ani nevnímám, jsem strašně unavenýz cesty, částečně kvůli časovému posunu a částečně kvůli posledním dnůmdoma, kdy jsem toho moc nenaspal, chtělo se mi žít. Takže hned po příjezduhledám lehátko ve stanu na tranzitu, mohlo by tu být klidně i sto lidí, alestan je plný jen na polovinu. Jsou tu Češi, co naopak jedou domů. Samozřejmě sezdravím s klukama co znám z práce. Ptám se jasné otázky, tak jak tojde, těšíte se a tak. Vlastně mě to už ani nezajímá. Kluci mluví o práci,ostatně byl to pro ně život po 6 měsíců, já mám v hlavě prázdno a chvílibych si ho chtěl uchovat. Vím, co mě čeká, tak si tu chvilku bez odpovědnostisnažím užít. Jdu spát. Vynechal jsem snídani i oběd, jsem schopný jít až navečeři a to ještě až v 1 v noci. Jdeme do jídelny pro noční směny.Jde semnou Honza, snažím se povídat si o něčem jiném než práci, ale stále sek tomu vracíme. Nechávám to tedy tak být, jeto jednodušší. Přeci jenseznáme spíš jen z kanceláře.
Noční jídelna je stejná jako denní, noc tady na základně sepozná jen podle toho, že je tma, ne že by se mělo spát. Dnes mi to docela vyhovuje.Pomalu si zase zvykám na jiné prostředí, už ale vím, jako to chodí, byl jsemtady. Snažím se urvat si pro sebe trochu komfortu, vyhýbám se špinavým toaletáma jdu na porcelán. Zářím štěstím. Do sprch se mi nechce a nakonec to vydržím ještěpár dalších dní. Vlastně nejde o výdrž, není to potřeba, spím v prašnémstanu na plastovém lehátku. Podařilo se mi získat po těch, co odlétli molitan,další komfort. Další dny jsou více méně stejné, pořád spím. Jsem prostěunavený, bolí mě koleno a začíná škrábat v krku. Se vším bojuji, na kolenoorteza a na krk šátek. Beru to jako přirozenou reakci mého organizmu na změnuprostředí a podmínky, ve kterých teď žiji. Už abych vypadnul a odletěl na našizákladnu, tam mi bude líp, upínám se k tomu.
Vstáváme před pátou ráno, dnes poletíme na Shank. Mám pocit,že jsme si dali trochu větší předstih, než by stačilo, prý to poletí okolo 10.Bez snídaně naložit bágly, nasednout do školního autobusu a na terminál. Mámočividně lepší náladu, zůstat ještě pár dní ve stanu na tranzitu začnu býtmožná nervózní. Takhle to bylo akorát, pět dní stačilo. Odbavení se táhne, spímv regálu, všichni někde pospávají. Přichází styčný důstojník s tím,že si máme vzít věci, helikoptéry jsou připravený. Opět probíhá nakládání aodjezd autobusem až na plochu. Rozdělili nás na dvě skupiny. Mám čas si všechnookolo prohlédnout, heli přes noc stála, musí projít dlouhou procedurouoživování k letu.
Konečně letíme, škoda tohle už taky znám. Všichni se kuklí,bude zima, chci ale točit kamerou tak budu mrznout, myslím že to ale za tostálo. Půlhodinový let končí na Shanku. Úplně jiná základna než jsem ji znal,když jsem odjížděl minule. Hodně se tu pracovalo na rozšíření. Skoro nicnepoznávám. Marek, kolega a kamarád co je tu už déle, mi vysvětluje, kde jsem.Úplně nechápu, ale pomalu se orientuji. Opět přenášení bagáže sem a tam, namáčknemese do Land Roveru a jedeme se ubytovat. Obvyklé procedury, proslovy arozdělování. Jen stojím a poslouchám, kde budou číst moje jméno. Věci doB-hatu, nafasovat zbraně, porada velitelů a poučení. Takové klasické kolečkopro nově příchozí. Mám ale velkou radost, čekali tu na mě moje nové hodinky, cojsem si u kluků objednal už před Vánoci. Už jsem byl trochu nervózní nevědětkolik je hodin, zejména ve vztahu kdy se jít najíst a kdy jíst spát. Příjemnáudálost, mám z nich radost ještě teď. Pak už jen vybalit a dát všem domavědět že jsem v pořádku. Tu a tam mi ťukla sms ale napsat zpět se minechtělo, přeci jen používat tady mobilní telefon není prý úplně nejlepší nápad.Spojovací prostředky na základně jsou na vysoké úrovni, stačilo jen pár dnípočkat. Konečně jsem se taky dostal k počítači, vlastně jsem dnes překonaltakovou první fázi. Zabydlel jsem se v mém novém domově, základna Shank, Afghánistán.
