Znáte to, když si všichni učitele myslí, že právě ten jeho předmět je tím nejdůležitějším předmětem ve škole co je, ale ve skutečnosti nám studentům je na dvě věci…

No jo, a právě tohle máme u chemie. Pokaždé se do nás učitel snaží dostat co jak nejvíce chemických vzorců aby nám pak na další hodině z nich mohl dávat pětky za naše neznalosti.

Ale upřímně řečeno, na co nám na střední škole v oboru podnikání bude chemie?

Ten kdo přijde aspoň na jednu kladnou odpověď je borec!

No, a tak zase čučím z okna ven na střechy budov našeho městečka, místo abych čučela na tabuli plně začmáranou písmenek a číslic.

To by mne zajímalo jestli aspoň jeden ze spolužáku, co tam je napsáno, tomu rozumí.

„Potřebuji pomocníka,“ oznámí nám učitel.

No, a to  nás mělo přimět abychom se všichni začali celí nadšení hlásit aby si zrovna nás k sobě učitel přivolal. No, ale nějak nepřimělo. No to by mne teda zajímalo kde soudruzi z  NDR udělali chybu !!

Jelikož učitel ví, že takhle nic nevyřeší popadne třídní knihu aby si k sobě zavolal toho kdo tento týden má službu.

Sice nevím kdo má službu a to i přesto, že už máme čtvrtek přesto toho člověka předem lituji. Stát se pomocníkem chemikáře nechce nikdo z nás! A to i když jde jen o pár minut.

Učitel se skrz svých pidí brylcích co mu visí na konci nose rozhlédne po třídě aby si našel osobu co se stane jeho oběti.

Zdá se mi to? Nebo ne? Nebo se opravdu jeho zrak zasekl na mé maličkosti?!

To ne !!

Pooomoooc !

„Aaa, moje oblíbená studentka, Kristýnka,“ k tak milému oslovení ještě dodá tak překrásný úsměv svými žlutými skoro shnilými zuby od nikotinu.

Znechuceně a otráveně zakoulím očima. Jelikož celou hrůzu chci mít za sebou postavím se na nohy a odpochoduji ke katedře od kuť uvidím všechny úšklebky svých spolužáku. No jo, hold ve škole se nikdy neuplatní přikázání Miluj bližního svého, jako sebe samého. No to bych po nich chtěla opravdu moc !

„No na co čekáte?!“svým nadšeným hlasem po touze po hokusu pokusu mne učitel vzbudí zpátky do reality. „Smíchejte to ať ostatní vidí co se stane:“

No jo, ale co smíchat ? No tak to se už nějak nedovím. Po spolužácích začnu pomrkávat jestli aspoň oni něco neví, ale to by byl velikanánský zázrak ! Po dlouhé době mi Petr, šašek naší třídy co je jen pro samou srandu, mi ukáže na dvě poloplné lahvičky s průzračnou tekutinou co stojí na kraji katedry.

No sice nevím jestli zrovna Petrovi můžu věřit, ale  jelikož nikdo jiný se neozve tak proč by ne. Možná ho něco osvítilo ke konání dobrých skutku !

S pokrčením rameny, že je mi všechno jedno, popadnu jednu lahvičku a jeji obsah vleju do druhé lahvičky.

No a je to. Jak prosté, že?

Však hned v zapěti se všichni dozvíme, že to asi nebylo to po čem učitel toužil.

Prvně se celá tekutina začne přebarvovat do červená a pak až do fialová.začne se z ni kouřit čehož si všimne i poloslepý učitel.

„Co to?“ zmateně se na tu hrůzu s krásnou fialovou barvou podívá, a pak jeho zrak potouží po mé maličkosti.

Omluvně s pokrčením ramen se na učitele ušklíbnu. Jsem přede jeho oblíbená studentka.

Malá lahvička začne po stole skákat tak divoce jako rozzuřený býk v rodeu.

„K zemi !“ zakřičí na nás učitel.

A právě to je jeho jediná věta, kterou všichni a rádi poslechneme.

„Buuum !!“ ozve se celou školou.

Po třídě se rozplyne hustý, fialový dým.

Nikdo z nás už na nic nečeká, a hned popadneme své věci a hurá ze školy ven.

Ve škole tak vznikne celkem velký zmatek bo nikdo kromě naší třídy netuší co se přihodilo.

Však těm chytřejším je jedno co se stalo hlavně, že se nemusí učit, že? a celí nadšení se přidají k nám na úprch.

No jo a pak, že hodiny chemie nejsou zábavné a důležité ! A dokonce mohou být nádherné plné fialové barvy. Ale jen v tom případě, když to člověk umí.

A nakonec zazvoní školní zvonek a vyučovaní pro dnešní den je konec.

PS: A to ne jen pro dnešek, protože školu po dnešním výbuchu budou dávat 

      pár dní dohromady.

      No jo, kdo umí umí. A kdo ne tak… čumí.

                                                                          Stokrotka. 22.5.2008