Hotel Babylon byl natočen podle knihy Imogen Edward-Jonesové, britské novinářky a spisovatelky, autorky řady bestsellerů z nejrůznějších zajímavých oblastí lidského konání. Její metoda je vždy stejná. Dlouhé týdny a měsíce věnuje shromažďování a třídění materiálů, v čemž jí vždy pomáhá člověk nejpovolanější, člověk, pohybující se v dané oblasti jako ryba ve vodě a zastávající tu mnohdy velice významnou funkci. Jeho identitu autorka nikdy neprozradí, vždy o něm hovoří jako o Anonymovi. Díky jeho spolupráci a informacím pak může být její pohled do toho specifického světa, kterým se právě zabývá, tak pronikavý, věrný a věrohodný.Dnes už má na svém kontě celkem pět „babylonských“ románů. Fashion Babylon se odehrává v atraktivním světě módy, módních návrhářů, modelek a přehlídek, v Pop Babylon si vzala na mušku blyštivý a mámivý svět showbyznysu. V Air Babylon vylétla s piloty, letuškami a cestujícími do oblak, Beach Babylon je pohledem do života nejbohatší světové smetánky, trávící své volné chvíle v luxusních přímořských destinacích. Největšího čtenářského ohlasu se ovšem dočkal právě Hotel Babylon a je tedy jen logické, že po něm jako po lákavé předloze sáhli i televizní tvůrci.U příležitosti uvedení tohoto seriálu na obrazovku pak Imogen Edward-Jonesová malounko poodhalila roušku, halící dosud její tvůrčí metody: „Než jsem začala pracovat na tomhle románu, měla jsem samozřejmě o hotelích své představy. Luxusní hotely musí být drahé, musí být dekadentní, jsou to místa, kde se nikdo nemazlí s personálem a kde se naopak plní každé přání, každý rozmar hostů. Netušila jsem však, jak uzavřený svět to je, jak je materialistický. Protože tohle je podnikání, kde vládnou peníze, kde se vše dá koupit a zaplatit, kde nic není zakázáno, vše je povoleno a nikdo o tom nechce příliš mluvit.Schůzky s anonymem Mé první schůzky s Anonymem byly vysloveně tajnůstkářské, připadala jsem si tak trochu jako špion ve filmu o studené válce. Kontaktovali jsme se pouze mobilem, setkávali jsme se pokradmu v odlehlých barech za městem. Naše společenství, vysvětloval, by ho mohlo stát místo. Neboť podepsal, tak jako se to zřejmě děje ve většině hotelů, jakousi dohodu o mlčenlivosti, jejímž cílem je zabránit planým řečem a ochránit soukromí důležitých hostí. Naštěstí jsem mu zřejmě nenaháněla moc strachu, a po nějakém čase se poněkud uvolnil. Dokonce jsem mohla přijít do hotelu a sejít se s ním v recepci, dát si s ním skleničku u baru. Nakonec jsme si dokonce objednali na celé odpoledne hotelové apartmá s občerstvením a obsluhou. A personál se mohl jen dohadovat, co jejich šéf dělá uprostřed dne v pokoji s cizí ženou. Jenomže oni jsou na něco takového zvyklí.V luxusních hotelích by člověk špatné chování od klientů tak trochu očekával: někdo je přespříliš náročný, někdo se opije, odehrávají se tu cizoložné hrátky... Ale to, čím někdy hosté, platící za jednu noc tři sta padesát až tři tisíce pět set liber dokáží personál překvapit, to by šokovalo i tu nejtolerantnější duši. Špinavé jehly, použité kondomy, porno časopisy – to všechno bledne před nadělením, které je dobře situovaná žena středních let schopna zanechat v posteli předtím, než odejde na exkluzivní výstavu. Najdou se šetrní byznysmeni, kteří dokážou načurat do miniaturní lahvičky od whisky, aby nemuseli platit za použití minibaru. Něco takového by člověk v podniku, kde odpolední svačina stojí pětadvacet liber a sklenka šampaňského patnáct, prostě neočekával.Šok z hostů i personálu Čím víc jsem se toho ale o hotelovém průmyslu dozvídala, tím jsem byla šokovanější lidskou povahou. S hostem, který projde skleněnými otáčivými dveřmi do takovéhoto podniku se stane něco podivného. Mnohý důstojný byznysmen jakoby ztratil hlavu. Daleko od domova se vrhá na porno kanál v televizi a objednává si dámskou společnost, jako kdyby ještě v životě neměl co do činění s opačným pohlavím. Je o něj postaráno od prvního do posledního úkonu, včetně rozestlání postele, nemusí se starat o nic jiného než o své potěšení a zábavu. Výsledek je někdy šokující: hosté souloží na chodbách, ve výtahu, polehávají na chodbách, vypadávají z okna nebo spadnou do záchodové mušle.A v suterénu to není o moc lepší. Tady se pohybuje první generace imigrantů, čekatelů na azyl, cizinců, kteří sotva umějí pár anglických slov a pracují za pár šupů od nevidím do nevidím. Nemají nejmenší naději na jakékoliv povýšení nebo na spropitné. Jsou to ztracené duše hotelového průmyslu, kteří za ranního kuropění vytírají kuchyně, čistí chodby a myjí záchody personálu. Za ten rok, po nějž jsem sbírala materiál pro Hotel Babylon, jsem se opravdu dozvěděla neuvěřitelné věci. Neočekávala jsem takovou dekadenci a zhýralost, takovou sešlost a zpustlost. Výšiny a propady, lidská bída v kontrastu s neuvěřitelnou nádherou a epikurejským přepychem. Velkoměstské hotely jsou úžasná místa, plná mimořádných příběhů, jsou svého druhu mikrokosmem vnějšího světa. Je to jakýsi Londýn v kostce, chcete-li. Obvykle každý autor vypouští své dítko do světa s jistými obavami. Musím říct, že tvůrčí tým televizního Babylonu se ovšem postaral o to, aby se takovéto moje případné obavy brzy rozptýlily. A výsledek mě naopak naplňuje mateřskou hrdostí.“ Kdo je kdoMax Beesley jako Charlie  |
Sedmatřicetiletý rodák z britského Manchesteru, celým jménem Maxton Gig Beesley, došel k roli Charlieho Edwardse dalekou cestu. A vůbec to nebyly jen herecké úkoly, které jej na ní čekaly.Syn jazzového bubeníka Maxtona a jazzové zpěvačky Chris Marloweové začínal celkem pochopitelně jako muzikant. I když se jeho rodiče brzy rozvedli, geny zřejmě sehrály své. Byly mu tři, když vzal poprvé do ručky paličku na buben, dnes hraje na klávesové nástroje a na bicí, pokorně ovšem přiznává, že by mohl umět hrát na mnohem víc nástrojů, kdyby byl v mládí pilnější. V jedenácti dostal stipendium na hudební školu, nakonec vystudoval rovnou dvě (Chetham’s School of Music a London Guildhall School of Music). Nějakou dobu zpíval na kůru v Manchesterské katedrále, šest let účinkoval v nejrůznějších kapelách. Hrával s takovými hudebními legendami, jakými jsou na příklad soulová kapela Jamiroquai nebo zpěvák a skladatel George Michael či Robbie Williams. Byl členem jazzové kapely Incognito, s níž podnikl osmiměsíční turné. Po něm se – pro mnohé možná nečekaně – rozhodl ukončit dráhu profesionálního hudebníka a věnovat se nadále pouze herectví, s nímž měl až do té doby víceméně okrajové zkušenosti. Možná měl toho harcování po světě dost, možná pocítil potřebu změny. Možná mu přestala stačit kariéra hudebníka a příležitostného modela. A možná v tom sehrál velkou roli jeho otec, který mu promítl film Zuřící býk. Po jeho zhlédnutí se Max vypravil do New Yorku, kde se víc než rok „učil“ herectví, čemuž obětoval celé své úspory. Osudem je televize
Po návratu domů ovšem další rok živořil na londýnské periferii na okraji zájmu, dokud mu vlídný osud nepřihrál v roce 1997 roli mladého Toma Jonese v seriálu, natočeném podle slavného Fieldingova románu. A pak už šla jedna televizní role za druhou. Televize je zřejmě jeho osudem, neboť jeho pokusy prorazit na filmovém poli se nesetkaly s příliš velkým úspěchem. Za film Glitter, jímž se pokusil dobýt Hollywood, byl dokonce nominován na potupnou Zlatou malinu jako nejhorší herec ve vedlejší roli. I proto se možná pokorně vrátil do Británie, kde se mu evidentně daří mnohem víc. V posledních letech je úspěšným a oblíbeným seriálovým hercem a na nedostatek práce či nepřízeň diváků si rozhodně stěžovat nemůže. Perlička
Jako charismatický a pohledný mládenec neměl také nikdy nouze o ctitelky a přítelkyně, k nimž patřily například zpěvačka Mica Paris, australská herečka a modelka Danni Minogue či Spice Girl Mel B., s níž se po několikaleté známosti rozešel v roce 2002. Tamzin Outhwaiteová jako Rebeka  |
Tamzin Outhwaiteová (narozená v prosinci 1970), představitelka Rebeky Mitchellové, generální ředitelky hotelu Babylon, je nesporně jedna z momentálně nejpopulárnějších mladých britských hereček. Český televizní divák si ji možná připomene z role seržantky Jo McDonaghové ze seriálu Rudé barety, ona toho má na svém kontě pochopitelně mnohem víc. V každém případě se ovšem vždy jedná o role mladých cílevědomých, sebevědomých žen, Tamzin prostě nikdy nehraje – a možná se svým zevnějškem a charisma ani hrát nemůže – nějaké putičky.Od dětství ji zajímal muzikál a po zhlédnutí West Side Story s Natalií Woodovou se rozhodla, že se bude věnovat divadlu. V šestnácti odešla ze školy a stala se členkou London Studio Centre, kde chtěla studovat tanec. Brzy ji ovšem zlákalo dramatické umění, jemuž zůstala věrná dosud. Svou roli v Babylonu si vysloveně vychutnávala, mimo jiné samozřejmě i proto, že coby ředitelka takto exkluzivního hotelu musela být oblékána předními světovými návrháři, mezi nimiž najdeme jména jako Armani, Prada, Dolce & Gabana atd. Které ženě by to nelichotilo, že? Na druhou stranu ovšem Tamzin přiznává, že teprve tento seriál jí otevřel oči a ukázal jí, jak to vlastně v takovýchto institucích chodí. „Měla jsem to štěstí a privilegium, že jsem v průběhu své kariéry mohla přebývat v mnoha pětihvězdičkových hotelích po celém světě, ale přes všechno co jsem o nich kdy slyšela, přes nejrůznější pověsti, které se k nim váží, jsem si nikdy neuměla představit, jak to vlastně ve skutečnosti vypadá,“ říká Tamzin. Na otázku, jaký světový hotel je její nejoblíbenější ovšem poněkud překvapivě odpovídá, že jsou to bungalovy na Maledivách. „Je to naprosto úžasné! Můžu tam chodit bosa, když mám chuť zůstat celý den v pyžamu nebo v bikinách, je to každému jedno. Čtu knížky a potápím se. Miluju ten klid a mír podmořského světa. Jsem jen já a útes a obyvatelé moře, které na svých cestách potkávám, nebo lépe řečeno, kteří potkávají mě. Je to nádherné velké tajemství, které si říká o odhalení.“ Perlička
Tamzin se nebrání ani jiným aktivitám, než je herectví. Se společností Avon na příklad uzavřela kontrakt v hodnotě milion liber na propagaci jejich výrobků, v roce 2001 zase uváděla dokument BBC o pozitivech vztahu člověka a delfína.
V přestávce mezi natáčením Babylonu se stačila Tamzin provdat za svého hereckého kolegu ze seriálu Eastenders Toma Ellise, jemuž v červnu roku 2008 porodila dceru Florence Elsie. Natalie Jackson Mendoza jako Jackie Natalie Jackson Mendoza se narodila v r. 1978 v Hong Kongu, brzy se však s rodiči přestěhovala do Austrálie, která se na dlouho stala jejím domovem. Bylo jí patnáct, když dostala první velkou roli v muzikálu Cats, to už však za sebou měla léta účinkování a cestování s rodinnou show. Tatínek hudebník, maminka zpívající herečka, sestra nadaná zpěvačka – Nataliina cesta životem byla od samého začátku jasně dána. Po Cats přišla Miss Saigon a Bídníci, a pak už zamířila do světa. Tři roky se vzdělávala v New Yorku, pak zpátky do Austrálie a nakonec zakotvila v Británii.O Jackie říká, že s ní má mnoho společného. Není samozřejmě svobodná matka a nemá problémy s vízem, jde však – stejně jako Jackie – tvrdě za svým cílem. A stejně jako Jackie má ochranitelskou povahu. Perlička
Když zrovna nehraje, nezpívá, netančí, nenahrává nebo necestuje, dává průchod svým koníčkům, které jsou – v kontrastu k této na pohled tak křehké krásce – většinou hodně drsného zrna: šplhá po horách, praktikuje kick-box a Bikram jógu. Emma Piersonová jako Anna Emma Piersonová, představitelka prohnané a prostořeké Anny, má za sebou ve svých sedmadvaceti už deset let úspěšné herecké kariéry. Bylo jí pouhých sedmnáct, když zvítězila v konkursu na roli školačky Becky v nekonečném dětském seriálu BBC Grange Hill. V následujících letech pak šla z jedné televizní role do druhé, a i když se v drtivé většině jednalo o role komediální, měla už také – na příklad v seriálu Karel II., který jsme viděli i na naší obrazovce – příležitost dokázat, že má i na vážné dramatické umění. V soukromí je ovšem Emma mimořádně podnikavé děvče. Šplhá po skalách, miluje potápění a cestování a vůbec dobrodružství všeho druhu. Má to ostatně v krvi: její otec byl velitelem ponorky, jeden její bratr je bývalý mistr snowboardingu, druhý pěstuje pouliční free running, sestra se stará o sirotčinec v Nepálu. Pro Asii má ale slabost i Emma. V roce 2003 učila na Srí Lance angličtinu a kontaktů, které tam navázala, využila o rok později při organizování pomoci po tsunami.Dexter Fletcher jako Tony Začínal jako dětský herec v pouhých sedmi letech. První roličky dostával v televizi, brzy si ale talentovaného chlapce všimli i filmaři, takže měl příležitost zahrát si v tak slavných filmech, jako byl na příklad Sloní muž, Dlouhý Velký pátek či Vzpoura na Bounty. Slávu mu však přinesla až jedna z hlavních rolí v seriálu Press Gang, v němž hrál od roku 1989 víc než čtyři roky. K jeho nejznámějším rolím patří dále například mladý Caravaggio ze stejnojmenného filmu Dereka Jarmana, seržant John Martin ze seriálu Bratrstvo neohrožených, v němž hrál po boku Toma Hankse či Soap v gangsterce Seber prachy a zmiz režiséra Guye Ritchieho. I on musel pro roli consierge Tonyho, muže, který drží prst na pulzu celého hotelu, projít svého druhu školením, takže strávil pár týdnů po boku skutečného consierge skutečného hotelu. Ten jej zasvětil do všech tajů, fíglů a pikantérií této specifické profese, což je zřejmě důvodem toho, že Dexter jeho jméno tají. Neboť jej, jak říká, nehodlá kompromitovat.Martin Marquez jako Gino Martin Marquez se narodil v roce 1968 ve Španělsku jako plod dovolenecké lásky anglické turistky a španělského mladíka. Ten pak následoval svou ženu do Anglie, takže Martin i jeho bratr John vyrůstali v britském Coventry. Jeho cesta k herectví byla delší než u mnoha jiných kolegů. Pracoval jako instruktor ve fi tness centru, měl vlastní podnik s rychlým občerstvením, pronikl i do tajů barmanského řemesla, neboť nějakou dobu si na živobytí vydělával právě tím. Přesto cítil, že pro roli barmana pětihvězdičkového hotelu toho musí umět mnohem víc. Proto se dva týdny učil všechny fi nesy tohoto povolání od profesionála, jehož mu produkce za tím účelem najala. „Byla to ohromná legrace,“ říká o tom. „Postavili jsme si u nás na zahradě takový provizorní barpult, a tam to do mě vtloukal. Hodně se toho přitom rozlilo, ale zvládl jsem to. Bohužel jsem to všechno nemohl při natáčení uplatnit, ale mám alespoň dobrou průpravu pro pořádání soukromých večírků.“Hercem je i Martinův bratr John. Vystupují pod společným jménem Bratři Marquezové v londýnských a edinburghských divadlech a jsou docela úspěšní. Jejich hra „Smrt mě potkala v Benátkách“ byla dokonce adaptována pro televizi a momentálně ji natáčí jedna nezávislá londýnská společnost.¨ Paul Telfer jako Luke Frajírka Luka si s chutí střihla vycházející hvězda britského herectví Paul Telfer (narozený 1979 ve Skotsku). Vychutnal si tu roli zejména proto, že – jak říká – Luke je tak trochu jako byl kdysi on sám. I on býval totiž neuvěřitelný suverén, měl pocit, že mu patří svět a že je vše dovoleno. Naštěstí studium herectví, k němuž se nakonec odhodlal – poté co v sobě překonal strach z toho tak nejistého povolání – jej naučilo skromnosti a pokoře.Studoval v New Yorku a na amerických scénách mohl díky svému atraktivnímu zevnějšku udělat slušnou kariéru. Vykročil na ni rolí Herkula v minisérii Spartakus, v níž hráli takoví herci jako Timothy Dalton či Alan Bates. Od nich se naučil, že největší hereckou školou pro začínajícího herce je učit se od svých skvělých kolegů. O což se snaží dodnes. Paul je milovníkem všech adrenalinových sportů, především bojových. Svého času, jak říká, uměl dokonce dlaní rozbíjet cihly. Dnes jej ovšem jeho přítelkyně – muzikálová herečka Carmen Cusacková – vede spíš k jemnějším aktivitám, takže díky ní dokonce navštěvuje kursy salsy. Michael Obiora jako Ben Michael Obiora se poprvé postavil před kameru, když mu bylo devět let. Bylo to – podobně jako v případě Emmy Piersonové – v nekonečném dětském seriálu Grange Hill, v němž se pak udržel dalších pět let. Od té doby také datuje svou profesionální kariéru. K herectví jej prý, ať to zní sebeabsurdněji, přivedl Michael Jackson. „Pamatuju se, že mi byly tři roky a ptal jsem se maminky, proč musí Michael Jackson skákat přes plot, aby utekl těm lidem, co ho honí. To byli jeho fanoušci. Maminka mi tenkrát řekla, že on dělá něco, co mají všichni rádi. A to mi utkvělo v hlavě,“ říká o tom dnes. „Pak si ještě vzpomínám, že když jsem byl v Nigérii, odkud naše rodina pochází, dostal jsem tam šanci účinkovat v nějakém představení. Vesničani mi potom lepili na čelo bankovky a mě to tak nadchlo, že mě pak maminka musela po návratu do Anglie hned přihlásit do dramatické školy.“Michael hraje v Hotelu Babylon gaye Bena, v civilním životě však žije už léta se svou přítelkyní, která se touhle jeho rolí hodně baví. Tvrdí, že v něm uvolnila jeho „feministické stránky“. Že se od té doby víc usmívá, výrazněji při řeči gestikuluje, víc si dává záležet na vzhledu, ba že je dokonce daleko pozornější i k ní |
|
