Jeden za všechny, všichni za jednoho. Tohle bývalo naše oddílové heslo.Alexandre Dumas vystihl přesně to, co i já jsem chtěl předat malým klukům. Práci s dětmi jsem miloval. Miloval jsem ale i chlapce. Úděl, který jsem si dobrovolně nezvolil a který bych nikomu nepřál. Dnes už se nelituju. Spíš se nikdy nepřestanu trápit nad hochy, které jsem osahával, nad jejich rodiči, kteří mi je svěřili. Slehal jsem třikrát.
Dvakrát ještě za komunistů, tehdy jsem se i ambulantě léčil. Ale nevyléčil: homosexuálního pedofila nikdy nebude vzrušovat žena, ani kdyby se na hlavu stavěl. Po dvakrát jsem vyvázl s podmínkou. Mé choutky, kdy jsem na pionýrském táboře neovládl, mě ale stály místo novinář v dětském časopise. Pro děti jsem až do svého selhání žil. Tak intenzivně,že i mým rodičům to připadalo podivné. Občas se ptali, proč už si konečně nenajdu nějaké děvče. Jenže já o žádné nestál. Smyslem života pro mě byly rozářené oči kluků při plnění úkolů či během táboření v přírodě. Pravdu jsem mámě a tátovi řekl v den své promoce. Po slvnostním obědě. Nic jinéh mi ani nezbývalo, ptž v tu dobu mě už sháněla kriminálka.
Nikdy nesmíte ztácet pokoru. Pokoru vůči vlastní deviaci. Jakmile si začnete vnitřně vyskakovat a říkat si, mám to pevně v rukou, držím to na uzdě, nic se nemůže stát.selžete. A znovu všechny zradíte. Stejně jako já. Po revoluci jsem si říkal, je to už dávno, třiecet let, co ses ve spacáku v jedné místnosti s kluky uprostřd noci neudržel, čas tě vyléčil.Samozřejmě nevyléčil. Začal jsem zase pracovat v časopise pro děti, začal jsem zase vést oddíl, pro změnu skautký. A zase jsem přišel o všechno, co jsem miloval a co mě naplňovalo. Chvíli trvalo, než se kluci s tím, co jsem si k nim dovolil, svěřili rodičům. Asi nechtěli přijít o své kamarády, o prázdninová dobrodružství, o slaňování skal, noční hledání pokladů, o průzkumy jeskyní, zkrátka o vše, co měli tak rádi.
Psal se duben roku 2000. Cítil jsem, že s prací s kluky musím skončit, že už má nenasytnost přesahuje meze ne slušného chování (to vždy), ale hlavně zdravého rozumu. A znáte to, tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu.... Na zazvonění telefonu jednoho odpoledne a na hlas Alenky, předsedkyně našeho dobrovolného sdružení, nikdy nezapomenu. "Přijď, pokud možno ještě dnes, do mé kanceláře. Týká se to oddílu." Zachvátil mě panický strach, ale doufal jsem, že třeba...."Prý pohlavně zneužíváš chlapce z oddílu. Co mi k tomu řekneš?" Polkl jsem naprázdno... Myslel jsem, že se vše třeba obejde bez trstního oznámí. Neobešlo.
"Nejste první, kdo se přišel léčit na poslední chvíli, než byl zatčen," primář sexuologického oddělení v Bohnicích si nedělal iluze. Ale já se léčit chtěl. Díky léčbě jsem si pobyl jen pár dní ve vazbě, díky ní jsem byl vyšetřován na svobodě. Tedy na svobodě...Ale lepší léčebna než kriminál. Dospěl jsem pstpem času k tomu, že abych měl definitivní pokoj od svých choutek, musím se nechat kastrovat. Udělal jsem to. Prošel jsem desexualizací. Hladina testosteronu v mém těle se dnes blíží nule.
Kdybych se kdysi dokázal ovládat, nepřišel bych o kus svého těla, o svůj oddíl a o pár let života - byl jsem totiž odsouzen nepodmíněně na několik let. Jenže kdyby....Chyby...
Člověk nedokáže žít sám, i pedofil cítí potřebu něčí blízkosti, života naplněného láskou k druhé bytosti. K ženě. Když jsem nemohl v dobách totality pracovat s dětmi, oženil jsem se. Můj tehdejší sexulog to nazýval adaptací. Má žena si mě vzala, přstože jsem byl v sexu více či méně k ničemu. Asi doufala, že se to zlepší.Nezlepšilo, a tak jsme se rozvedli. Nejskvělejší z dalších žen mého života byla Ema, vdova vychovávající malou oligofrenní holčičku. Měl jsem radost, že jí s dítětem moho pomáhat. Jenže pak se od svých příbuzných dozvěděla, že jsem pedofil. Byl konec.
Často se sám sebe ptám, co je s lidmi, kterým jsem ublížil. KDe jsou chvíle, které jsem promarnil. A jestli můj život nebyl jedním velkým omylem.
PŘÍBĚH JANKA ALEXY PODLE KNIHY ŽIL JSEM JAKO PEDOFIL (PORTÁL) NAPSALA EVA HLINOVSKÁ

Ps..sry za chyby..