Jak se člověk může zklamat... 26.Leden 2006
Měla jsem přítele, vlastně možná ještě mám, ani pořádně nevím, jestli jsme spolu někdy chodili. Martin se jmenuje. Když jsem se viděli poprvé (rande jsme si domluvili na autobusové zastávce), zapůsobil na mě moc dobře, dokonce si schoval i "naši první účtenku" zajímalo by mě, zda ji ještě dneska má... (bylo to ale moc milý a romantický) Asi už nechodím, protože toho má moc. První rande bylo fajn, dokonce mě chytil i za ruku a na rozloučenou jsem dostala dvě pusy. Bylo to pro mě vážně hezký, protože už jsem asi pů roku nikoho neměla, chybělo mi i "obyčejný objetí". Dávám to do uvozovek, protože objetí dávno nepovažuji za obyčejné, je pro mě důležité a myslím si, že by si lidé měli více vážit takových chvil, kdy jsou s někým, kdo je má rád... Tenkrát to bylo vlastně dost rychlý a dneska toho docela lituju, ale chtěla jsem to a doufala, že to vydrží... Na druhé rande mě vzal na Lány, na krásnou procházku, romantiky až nad hlavu... A to jsme vlastně tak nějak spolu začli chodit. Byl pro mě úžasnej, kluk, jakýho jsem vždycky chtěla, prostě ideální. Jenže od té doby, co dostal to co chtěl (alespoň doufám, že mě chtěl) byl náš vztah jen horší a horší, ale tenkrát jsem si to neuvědomovala. Najednou neměl čas, pořád byl v práci, nebo něco dodělával do školy, nejčastěji seminárky, kterých mimochodem bylo nakonec přibližně 50, možná víc. Jenže mě to nedocházelo, měla jsem ho opravdu moc ráda, možná trošku i milovala, nechtěla jsem se ho vzdát a když člověk někoho takového má, automaticky omlouvá jeho chyby, prostě nosí růžové brýle... Nakonec se se mnou rozešel, pořádně nevím proč, ale prostě to tak bylo. Prý to bylo neosobní, čemuž moc nerozumím a on mi to taky nikdy nevyjasnil. Když jsme se pak ale viděli a jako kamarádi, vyrazili se pobavit, věděl moc dobře, že ho chci zpátky, nevím, jestli toho využil, nebo jestli to myslel upřímně, ale prostě jsme se tak nějak dali opět dohromady, což byla chyba... Dokonce jsme se domluvili, že 27.12. oslavíme spolu moje narozeniny, ale odpoledne mi Martin psal, že nemůže, nutně prý musel dodělávat seminárku do školy (O prázdniny???) a tak jsme slavili až 28. tenkrát jsem byla opravdu šťastná, měla jsem pocit, že je to opravdové štěstí...zamilování. Jsem ráda, že se večer nestalo, to co chtěl, aby se stalo, asi bych toho do smrti litovala... i když je pravda, že můžu litovat i jiných věcí, jedinou útěchou je, že jsem to v tu chvíli taky chtěla. Martin spal u nás a druhý den hned ráno odjel. Na Silvestra byl někde v Praze, ani nevím kde a u koho - to mi prý nemůže říct. Myslela jsem si, že důvěra je jeden ze základů vztahů, asi se na to spoléhal, protože já jsem mu opravdu věřila. City dělají s člověkem hodně... Byla jsem hloupá a dnes to vím. Martin si před Vánoci začal psát s jednou dívčinou - Klárou. To jsem samozřejmně netušila a on asi netušil, že ona Klára je moje spolužačka a kamarádka. Ve škole jsme prostě zjistily, že si Kláraka píše s klukem, se kterým jsem si myslela, že chodím. Jediné, co ho omlouvá je, že si začli psát, když jsme spolu nechodili. Ale proč to později neukončil a stále si s ní domouval rande? Na to rande do dneška nedošlo - stále nemá čas (asi dodělává seminárku, nebo se od rána do večera učí na zkoušku...ale těmto výmluvám už nevěřím). Už jsme se neviděli měsíc a mě vůbec nechybí, konečně vím, že jsem o nic nepřišla, jen jsem se opět zklamala. Toužila jsem po vážném vztahu, který by netrval jen pár týdnů nebo měsíců... Občas svým spolužačkám závidím ty jejich dlouhodobé vztahy, ale je pravda, že spousta z nich má ony růžové brýle a nevidí to, co vidí celý okolní svět. Láska dělá opravdu hodně, je to úžasný a vzácný cit. Možná, že opravdová láska je opravdu jen jedna a já čekám, kdy si mě najde. S Klárkou jsme se chystaly překvapit milého Martina na společném rande, kam bych později dorazila a řekla mu, že mu děkuji za to, že mi nelhal, byl upřímný a za to, že říkal pravdu, když mi psal, že si mě moc váží, že je rád, že jsme se poznali, že mě má moc rád a že mě nechce ztratit. Říkával mi prdelko, líbilo se mi to, dnes už bych to od něj nechtěla slyšet. Chyba je určitě i na mé straně, asi jsem mu nedala to co chtěl a tak to začal hledat jinde, nebo jsem prostě nebyla to co chtěl... to asi spíš, protože myslím, že jsem se snažila mu toho dát dost... nevím. Musím se s ním rozejít, říci mu, že je konec - i když to oba už dávno víme, nevídáme se, jen si občas napíšem, ale minimum. Chtěla bych vidět, jak se bude tářit až se dozví, že vše vím, že i vím, že má někoho v Praze. Asi by byla i velká náhoda, kdyby si z celého Kladna a okolí psal pouze s mou spolučažkou, asi nebudu jediná podvedená. Lituju ty jeho holky. O svých bývalých holkách neřekne nic moc hezkého, ale já taková nebudu. Martin je hodný a milý, je to sympaťák, je chytrý, ale rád pije, má rád holky a rád neříká pravdu, protože jí neříká často. Nevím, jak ho to může bavit, takový život. Vím, že měl dlouho jednu přítelkyni a rozešli se, asi ho to hodně mrzelo a bolelo, ale proč se teď chová takhle? Na druhou stranu je fakt, že jsem se poučila, věřím, že vše co se děje se děje z nějakého důvodu. Možná to je osud nebo něco podobného. Určitě nám to nevyšlo, abychom potkali někoho lepšího, tím jsem si jistá. Jak to teď píšu, uvědomuji si jednu věc, já ho nikdy opravdu nemilovala. Asi ho ani nemám tolik ráda, jak jsem doufala, protože když má člověk někoho rád a měsíc ho nevidí, chybí mu... Mě Martin ne, žádnou ztrátu ve svém životě nepociťuji, možná jen novou zkušenost, ale zase tak veliká nebyla...
Ta opravdová láska, silná a krásná mě potkala jen jednou, to jsem ještě byla malá holka, ale kyby to krásný 2 měsíce a 2 dny. Dnes nevím, kde je mé "lásce" konec.
Martine, možná to budeš také jednou číst... nezlobím se na tebe, mám tě ráda - jen ráda, každý má své chyby, to jsem ti opakovala hodněkrát a ty víš, že já toho dokážu hodně odpustit, ale už bych tě zpátky nechtěla, moje srdce tě nechce a rozum také ne. Doufám, že si jednou najdeš holku se kterou budeš šťastný a nebudeš mít potřebu vyhledávat si další a další mimo ní. Přála bych ti to, protože každý si zaslouží lásku. Už dávno pro tebe nebrečím a už ani nebudu. Nechci tě potkat ani vidět, nechci si s tebou psát, ale říct ti to musím, musím ti říct, že je konec... Terka
napsal/a: t.baterka 17:55 | Link
