Jobova noc
Na kraji pohrom, v srdci dálek
se země česká ocitá,
odlivem požárů a válek
zapomenutá ulita,
v níž hluk úzkosti je stlačen.
V deštích tu úzkost pije z mračen,
z modrého nebe stáčí jas
a míchá zlaté váno s temným.
Devčátko pod chodidlem jemným
stejně ji cítí v ten zlý čas,
jako ji voják hledě stranou
cítí pod botou okovanou.
Ach, Čechy krásně, Čechy mé.
Obraze, rámu prastarého,
kolikrát vytrhli tě z něho,
že odprýskaly barvy tvé
až po tmu hrobl. A v den slavný
znovu pro zraky žárlivé
napjal tě rámař starodávný.
Ach, Čechy krásné, Čechy mé.
A v opuštěných domovech
zimou se na zdích sráží dech,
dech dávno mrtvých i těch živých,
jež vichr z krajin loupeživých
tak vyvracet zná v kořenech,
že ve světnicích rodných praská
podlaha, kterou drhne vztek.
Co rakví a co kolébek
zvážila spravedlivou měrou!
Kolébka - rakev. Ale kterou
nalezne lehčí tento věk?
