15.Únor 2010

Ahoj miláčku

...vzpomeň si na barvy při západu slunce… Je to moje nejoblíbenějšídenní doba, mohla bych stejně tak říct, že moje oblíbená doba je ivýchod slunce ale ten většinou nestíhám, snad jen když se na nějakéakci zdržím až do rána J Takže se raději vraťme k tomu západu sluníčka,taky máš jako já rád teplo?
Jaro, když se probouzí matička příroda, všechnozačíná kvést, ve vzduchu je cítit tisíce vůní… ženy svlékají neforemnézimní oblečení a objevují se v krátkých sukních, svůdných šatičkách…muži se z nemluvných morousů proměňují v galantní gentlemany, kteřínešetří lichotkami? Potom mám ještě ráda moře… dovolené na mořskémbřehu jsou splněním všech mých snů… Víš co, pojeď se mnou alespoň vtéto virtuální realitě…
Je 1/2 9, za půl hodiny bude zapadat slunce, sedímproti tobě v restauraci, venku je stále ještě horko, mám na soběelastické poloprůsvitné tmavomodré šaty až ke kotníkům s rozparkem aždo půli stehna, celou večeři jsme se provokovali, nejen slovníminarážkami, samozřejmě jsem bez kalhotek a cítím svoji vlhkost, jsemděsně vzrušená, bradavky mě trčí jako dva hroty a napínají tu lehkoulátku… číšník, který nás obsluhuje, si už také všiml, několikrát na měmrknul, zčervenala jsem, ale kdo by Ti mohl odolat? Připadám si podTvým pohledem tak žádoucí, oči se mi lesknou vzrušením a mám pocit,jako bych byla opilá, ačkoliv jsem se nedotkla alkoholu.
Ruku v ruce opouštíme restauraci a jdeme k pláži je to cesta tak na10min, objímáme se kolem pasu, tisknu se k tobě, mám chuť se pomilovat…už stojíme na kraji pláže, zvednu k Tobě obličej, zastavíš, vezmeš miho do dlaní a políbíš mě, nejprve si jenom hrajeme letmými dotyky, našerty se něžně mazlí, potom zaútočíš jazykem, chvilku váhám, nechci sehned vzdát, ale kdo by ti mohl odolat? Miluji tvoji sílu, tvojiautoritu… prsty mi pomalu sjedeš na záda, hladíš mě… potom se pomaluodtrhneš od mých rtů, usměješ se a povíš mi:“Beruško, podívej, akorátti zapadá…“ Prudce se otočím, máš pravdu slunce už je jen dlaň nadobzorem, ani jsem si nevšimla, že ten čas tak letí…
Přitulíš se ke mně, zezadu mě obejmeš, cítím tvoje vzrušení, opřu sihlavu o tvoje rameno.. rukama mi laskáš prsa, už tak ztvrdlé bradavkyse napínají ještě víc, vychutnávám si tvé doteky, dlaněmi ti sklouznuna stehna, hladím tě, ale aktivitu nechávám jen a jen na tobě, prsty mivklouzneš do výstřihu a dál mě „trápíš“ sténám rozkoší, šeptámnesmyslná slovíčka vyjadřující moji vášeň, stáhneš mi šaty z ramen aotočíš si mě k sobě čelem, teď mám ruce uvězněné, takže jsem ti vydánana milost a nemilost, skláníš se k mým ňadrům a bereš do úst jednunaběhlou bradavku, zakláním hlavu, rukama mi kloužeš po zádech azastavíš se až na mých bocích, po těle se mi rozlévá horko, blížím se korgasmu… zvedneš hlavu a podíváš se mi do očí, rty mám nateklé odnašich polibků, vička slastně přivřená, stáhneš mě do písku… tvoje rucemi hladí stehna, šaty mám vykasané až nad boky, rty se vrátíš k mýmbradavkám a prsty začneš zkoumat mé lůno, prohnu se do oblouku avycházím vstříc tvé ruce… zasuneš do mě jeden prst, stenám a prosím tě:„ víc, víc…“ vyhovíš mi a vsuneš do mě ještě jeden prst, pomalu jimi vemně kroužíš, cítíš jak se kolem tebe stahuji, zvedneš hlavu a jenom měpozoruješ, už nedokáži vnímat okolí, koušu se do rtů, křičím, moje tělose dostalo až navrchol, stále ve mne pohybuješ prsty, vychutnávám sivlny svého orgasmu.. pomalu se vracím z nebe na zem, objímáš mě ausmíváš se. „Tak co Beruško, líbilo se ti to?“ „Ne“ a usmívám se… „Tymalá potvoro“ a taky se směješ.. přejedu ti rukou přes hrudník nabřicho, a pak na stehno… „Co mám udělat s tebou?“ a posunu ruku výš,tak abych se tě dotýkala, jsi pěkně vzrušený, pohladím tě přes látkukalhot… „Chtěl bys víc?“ jenom přivřeš oči jako by sis to muselrozmyslet… „Hmm, možná ano, možná ne.. co dokážeš Beruško?!“ „Nevím..nemám zas tolik zkušeností, ale můžu to zkusit, ne?“
Rozepnu ti poklopec a vklouznu dlaní do kalhot, koukám, že taképovažuješ nošení spodního prádla za zbytečnost… pohladím tě, vezmu sitě do dlaně a přejedu po celé tvé délce, něžně obkroužím žalud špičkoujazyka, stáhnu ti předkožku a dám si tě do pusy, mazlím se s tebou,nejprve tě objíždím jazykem, jako by to byl kornout té nejsladšízmrzliny, potom, změním dotyk na jakoby lehoučké třepetání motýlíchkřidýlek, dráždím tě, občas zvednu hlavu abych se podívala na tvůjvýraz, v těchto chvílích moje dlaň přejíždí nejen po celé délce, alevěnuje se i hlavičce… zase skláním hlavu a vsunuji si tě hluboko dopusy, skoro se mi dotýkáš mandlí, hraji si s tebou stejně jako předtímTy se mnou, dlouhé minuty tě dráždím, až na změně tvého těla poznám, žese blížíš k vrcholu, zrychlím pohyb dlaní a jazykem ti rychlými dotekylaskám žalud… prsty mi zajedeš do vlasů a přitlačíš mi hlavu ke svémutělu, poslušně tě nechám vklouznout do pusy a polknu první dávku tvéšťávy, ale v okamžiku, kdy mi uvolníš sevření, hlavu zvednu, abych sivychutnala tvůj výraz, a zbytek semene ti dopadá na břicho a hrudník…„Beruško, ty jsi ale potvora J…“ Nemluvím, nemůžu, jsi tak nádherný,skloním se k tobě a políbím tě…
Vložil: wer-14 ¤ Komentářů (1)
19.Duben 2009
láska
» Láska je prsten a prsten nemá konce.

» Láska je jako sněhová vločka. Když si myslíš, že ji pevně držíš, roztaje...

» Zamilovaní zavírají při líbání oči, protože chtějí vidět srdcem.

» Láska je jako slza. Rodí se v oku a padá k srdci.

» Pouze život, který žijeme pro ostatní, stojí za to.

» Láska nespočívá v tom, že se lidé na sebe dívají, ale že hledí společně jedním směrem.

» Lásku nepoznáme v okamžiku, kdy nalezneme dokonalého člověka, ale v okamžiku, kdy ho jako takového začneme vidět..

» K čemu jsou krásné věci, nemůžeme-li je vidět milovnýma očima? Codělat s krásou, ba i s radostí, neokoušíme-li je v srdci druhého? (R.Rolland)

» Láska je jako příklad z matematiky. Počítáš a u výsledků zjistíš, že jsi někde udělal chybu. Chceš se vrátit, ale nemůžeš - zvoní...

» Tady je to mé tajemství, úplně prostinké: správně vidíme jen srdcem.Co je důležité, je očím neviditelné (Antoine De Saint-Exupéry)





Vložil: wer-14 ¤ Komentářů (0)
17.Duben 2009
glosář
Smrt, posmrtný životzemřít můžeme kdykoliv a kdekoliv(IM)

Jít ve stopách Ježíšových
je naším povoláním.
Je to jediná cesta,
která vede skrze smrt k životu.
(Kardinál J. Meisner)



PROČ EXISTUJE SMRT ?!

K životu každého z nás patří skutečnost, že kdykoliv a kdekoliv můžemezemřít. Nejrůznější lékařská péče nám může sice život prodloužit, alenemůže smrt zrušit! Není smysluplné před tím zavírat oči. Proč existujesmrt, kde se vzala?!

"Bůh neudělal smrt a nelibuje si, když hynou živí", praví Bible. Smrtodporuje plánům Boha Stvořitele a je "posledním nepřítelem", který mábýt přemožen. Smrt je následkem odvrácení člověka od Boha - dárceživota.



NEJSME STVOŘENI PRO SMRT, ALE K ŽIVOTU

Smrt zcela odporuje našemu nehlubšímu určení a naší nejhlubší touze - po životě. Náš odpor vůči smrti je naprosto oprávněný.



SMRT JE JIŽ PŘEMOŽENA

Bůh k nám sestoupil v Ježíši Kristu a otevřel nám skrze svou smrt nakříži a skrze zmrtvýchvstání cestu k naplněnému životu. On mezi náspřišel, abychom "měli život a měli ho v hojnosti" (Jan 10,10). Bůh jetvůrcem života! Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholnou a ústřední pravdoukřesťanské víry. Svou smrtí nás Kristus osvobozuje od hříchu a smrti.Svým vzkříšením nám otevírá přístup k novému a plnému životu.

Žádný člověk se již nemusí bát. Nikdo není určen k zániku a nicotě.Každý může žít plnohodnotný život bez konce. Cesta k němu vede skrzevzkříšeného Ježíše Krista.



POSMRTNÝ ŽIVOT, ANEB CO NÁSLEDUJE PO SMRTI ?

Ježíš mluví o dvou formách života po smrti: jedna je radost a plnost,druhá je prázdnotaa bezútěšnost. Záleží na každém jednotlivci, pro cose rozhodne.

"NEBE"

V životě každého člověka existují okamžiky vnitřního štěstí: prožitkyharmonie, bezpečí, svobody, poznání, jistoty, síly, pokoje, radosti,lásky atd.... Toto vše je jen předtuchou toho, co to znamená "být vnebi", žít navždy "život v plnosti". Takto tušíme něco z tajemství, prokteré jsme stvořeni, ke kterému můžeme dojít, a které se nám otvírá.Tajemství nové formy života.

"Co oko nevidělo a co ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují..." (1Kor 2,9).


"PEKLO"

Je to stav věčného zoufalství, nenaplnění, osamocenosti a nenávisti.Člověk do této bezvýchodnosti není nikým uvržen. Každý z nás se ale doní může přivést sám, když se uzavírá do sebe a říká Bohu: "Já těnepotřebuji, vystačím si sám..." Peklo neodporuje lásce Boží, ono jeprávě jejím odmítnutím. Láska se nemůže násilím vnucovat. Láska sestává bezmocnou tam, kde je odmítána. Peklo je důsledek odmítnutí Boha.



OSOBNÍ SPOJENÍ S JEŽÍŠEM KRISTEM JE CESTOU K ŽIVOTU

Ježíš Kristus říká: "Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí! Věřte ve mne!Já jsem vzkříšení a život. Kdo věří ve mne, i kdyby zemřel, bude žítnavěky. Já jsem ta cesta, pravda a život!" (srv. Jan 11,25. 14,1.6).Vzkříšený Kristus je základem a zdrojem budoucího vzkříšení člověka:Kristus vstal z mrtvých "jako první z těch, kteří zesnuli... Prospojení s Adamem všichni propadli smrti, ale pro spojení s Kristemvšichni budou povoláni k životu" (srv. 1 Kor 15,20-22).



NECHCI ZEMŘÍT

Nechci beze stopy zmizet z tohoto života. Přesto jsem ze dne na denstarší a jdu vstříc smrti. Nevím, kdy a kde k mé smrti dojde, ale jednovím jistě: smrt na mě čeká, moje vlastní smrt. Všechno budu musetopustit.

Tváří tvář smrti hledáme pevnou oporu, ke které bychom se mohlipřipoutat. Slovo Ježíše Krista nás ujišťuje: "Já jsem vzkříšení aživot..." (Jan 11,25). On je bezpečnou ochranou. Když jsme u něho, nicnám nemůže definitivně uškodit. Rozhodnutí pro Ježíše Krista, jerozhodnutí pro život!

"NEUMÍRÁM, ale vcházím do života.
Smrt není nějaký přízrak
anebo hrozná příšera,
jak se znázorňuje na obrazech.
V katechismu se říká,
že 'smrt je odloučení duše od těla', nic jiného.
A já nemám strach z odloučení,
které mě navždy spojí s dobrým Bohem.
Pro mne si nepřijde 'smrt', ale Bůh."
Vložil: wer-14 ¤ Komentářů (1)
03.Březen 2009

HROB

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad.Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutávalpozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najítněco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v tédobě, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl takkrásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenžměl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat,najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam vestínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na rucemu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti apozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou seneotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky.Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by měani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, žejsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naníteď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, žetu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uvidělajsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem siuvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo užna věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptalněco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a onšeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila anebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku azapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Nachvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl topohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něcopotřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal semě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, žeživot je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hroznáchvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mivyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spoluchodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsemšel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink.Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsmesi spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli nakoupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnohonádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si naproti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to všakdlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i dodivadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zasedo breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on.Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jehooči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla.Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsmespolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potomjsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potomcelou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělalijsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnějšíčlověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči semu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právětakové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody.Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. Ai dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně novéšaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a myjsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali aříkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsmedomů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jelsvou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvoniltelefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje,abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tamdoběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem dojejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled,na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí tobýt." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí,řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".

Drželjsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moctě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávejmůj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny mocráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsemmuseli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očimaslazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsembyl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřelabrzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na nia pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy.Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím,nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil.Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na tamísta, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každýden jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jetsamotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nichopilý řidič.

A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavits lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsijediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsouzlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tusamotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jakse propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten životnespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potomodešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili navýlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Takuplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen odemě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něhovysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který jeprotkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držímkopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím apovídám si s nimi - jsou tu se mnou...

Vložil: wer-14 ¤ Komentářů (0)