HROB

Všude bylo vedro k zalknutí, jen na hřbitově byl chlad.Za vysokou zdí, až v rohu hřbitova byl hrob, jehož náhrobek upoutávalpozornost lidí, kteří občas zašli na samý konec hřbitova s touhou najítněco zvláštního. Z náhrobku vyzařovala tvář dívky, která byla v tédobě, která náležela této fotografii, velmi šťastná. Její úsměv byl takkrásný. Před hrobem stál chlapec a smutně se díval na náhrobek, jenžměl ve svém záhlaví citát: ,,Kdeko-li budeš, budeš-li poslouchat,najdeš mě vedle".

Tomu chlapci mohlo být tak 18 let. Stál tam vestínu lip, v ruce držel kytici krásných kopretin. Hladil je a na rucemu chvílemi padaly slzy. Já tam stála v pozadí s trochou zvědavosti apozorovala jsem ho.

Stál tam snad už tři hodiny, ani jednou seneotočil, ani jednouse nepodíval jinam, než na tvář té dívky.Přistoupila jsem blíž, abych mu viděla do tváře. Uviděl mě a and by měani nevnímal, kdybych na něj nepromluvila. Byl hezký a mně se zdálo, žejsem snad hezčího kluka nikdy neviděla.Bylo divné, že takový kluk naníteď někde na koupališti, kde by byl určitě obklopen spoustou dívek, žetu stojí a padají mu slzy. Když jsem se mu podívala na rty, uvidělajsem, že si s někým povídá,ale nikdo tu nebyl. Až po chvíli jsem siuvědomila, že slova, která vypouští přes rty jsou určena někomu, kdo užna věky spí. Byla to slova pro tu neobyčejně krásnou dívku. Šeptalněco, ale já mu nerozuměla.

Až po chvíli vzlyk zesílil a onšeptal: ,,Proč jsi mi odešla?" V té chvíli bych se nejraději ztratila anebyla toho svědkem. Poté položil květiny na hrob, otevřel lucerničku azapálil svíčku. Vyndal z kapsy kapesník, otřel si oči a zahlédl mně. Nachvíli se zastavil a svýma krásnýma očima se na mě podíval. Byl topohled velice smutný, ale měl sametově měkký hlas. ,,Ahoj, něcopotřebuješ?" promluvil na mě. Nezmohla jsem se ani na slovo. Zeptal semě znovu a v tom jsem se rozbrečela. Šel ke mně, řekl, ať nebrečím, žeživot je zlý. Dovedl mě k lavičce a půjčil mi kapesník. Byla to hroznáchvíle. ,,Promiň, já nechtěla," řekla jsem. ,,To nic," řekl a začal mivyprávět svůj příběh.

,,Jmenovala se Klárka. Začali jsme spoluchodit. Poznali jsme se u kamaráda na oslavě. Líbila se mi a tak jsemšel pro ni, abychom si zatancovali. A pak jsem ji pozval na drink.Připadala mi jako bohyně, kterou mi někdo musel seslat. Povídali jsmesi spolu a pak jsem ji doprovodil domů. Druhý den jsme spolu byli nakoupališti, kde jsem se také poprvé líbali. Potom nastolo mnohonádherných dnů. Po půl roce jsme spolu poprvé spali. Chodili jsme si naproti ke škole. Jen jednou jsme se spolu pohídali, netrvalo to všakdlouho, po hodině jsme byli zase spolu. Chodili jsme spolu do kina i dodivadla, téměř jsme se od sebe nehnuli. Naše parta nám říkala,,snoubenci"."

Když mi Martin o tom všem vyprávěl, bylo mi zasedo breku. Nedovedla jsem udržet slzy, brečela jsem a brečel i on.Kvetoucí lípy a stromy kolem byly jedinými svědky naší rozmluvy.

Jehooči měli takový divný smutek a žal, jaký jsem ještě nikdy neviděla.Bylo zvláštní, vidět brečet kluka. ,,Když jí bylo 17, chodili jsmespolu právě rok. Oslavovali jsme to s kamarády na chatě rodičů a potomjsme se šli koupat. Bylo nádherné se spolu ve vodě milovat a potomcelou budoucnost. Ráno kámoši odjeli a my zůstali sami.

Udělalijsme si slavnostní snídani v trávě a v té chvíli jsem byl nejšťastnějšíčlověk na světě." Když dokončoval vyprávění, zpomaloval věty a oči semu zalévaly slzama. Potom začal vyprávět ten smutný den... ,,Bylo právětakové vedro jako je dnes a my se rozhodly, že si vyjedeme do přírody.Jeli jsme k nádhernému jezeru kousek od nás, kde nikdo většinou není. Ai dnes jsme tu byli sami. Klárka byla ten den nádherná. Měla úplně novéšaty a vlasy krásně rozevláté. Byl jsem šťastný... Večer se blížil a myjsme se rozhodli jít si zatancovat na ples. Lidé se po nás dívali aříkali, jaký jsme nádherný pár.

Když zábava skončila, jeli jsmedomů každý jiným autem. Naposledy jsme se políbili, objali a každý jelsvou cestou. Přišel jsem domů a šel spát. Uprostřed noci mi zvoniltelefon, do nemocnice přivezli težce zraněnou dívku, která si přeje,abych tam přijel.

Celou dobu jsem utíkal, ani nevím, jak jsem tamdoběhl. Otevírali mi dveře a dívali se na mě utrápeně. Doběhl jsem dojejího pokoje. Okolo postele seděli rodiče. V jejích očích byl pohled,na který nikdy nezapomenu. Řekla mi: ,,Nechce se mi umírat, ale musí tobýt." Pak se obrátila na rodiče a tichým hlasem, který ji byl tak cizí,řekla: ,,Za všechno, co jste pro mě udělali, vám dekuju".

Drželjsem ji za ruku a ona hlasem, který se těžce nesl pokojem, řekla: ,,Moctě miluji a nechce se mi od tebe. Dones mi někdy kopretinya nenechávejmůj hrob prázdný. Navždy tě budu milovat. Měla jsem vás všechny mocráda, rodiče, tebe, jediného v mém životě." Potom usnula a my jsemmuseli odejít. Její mamka se zhroutila a její táta se zalitýma očimaslazama ji podpíral. Já vyběhl ven, začali mi téct slzy. Najednou jsembyl sám. Chtěl jsem umřít. Dávali ji jen malou naději.

Celou noc jsem prochodil a nevěděl, zda ještě žije.Svítalo a nastával nový den, ale mě bylo moc divně.

Zemřelabrzy ráno na vnitřní krvácení. Naposledy mně dovolili podívat se na nia pak ji odvezli. Stál jsem tam na chodbě a tekly mi slzy jako hrachy.Nechtěl jsem věřit, že moje jediná zemřela a že už ji nikdy nepolíbím,nepohladím, neobejmu...

Celý měsíc jsem potom nikam nechodil.Vykašlal jsem se na školu, na všechno a stále jsem se vracel na tamísta, kde jsem byli spolu šťastní. Bylo mně všechno úplně jedno, každýden jsem stál u jejího hrobu a vyčítal si, že jsem ji nechal jetsamotnou. Kdyby jela se mnou, tak by se jí nic nestalo. Narazil do nichopilý řidič.

A těď už rok chodím sem den co den. Nechci se bavits lidmi, ty jsi první, s kým mluvím. Nevím ,ale cítím, že ty jsijediná, kdo mi rozumí. Nech si ale všechno pro sebe, prosím! Lidi jsouzlí. Nikdy už nechci s žádnou holkou chodit. Tak a teď běž a nech mě tusamotného."

S těmito slovy se se mnou rozloučil a já cítila, jakse propadám někam hluboko a nechce se mi zpět. Jak je ten životnespravedlivý!

Ještě několikrát jsem se s ním viděla. Potomodešel na vojnu a psali jsme si. Zůstali jsme přátelé, jezdili navýlety, ale nik´dy nás nenapadlo, že bychom spolu mohli žít.

Takuplynul čas a Martin má teď na hrobě každý den kytici kopretin jen odemě. Je to právě měsíc, co se zabil v autě. Všichni mu říkali,,sebevrah", ale jen já jsem věděla, proč to udělal. Bylo to pro něhovysvobození.

Všude je vedro, jen na hřbitově je chlad, který jeprotkán žilkama bolesti. Sedím pod rozkvetlou lípou a v ruce držímkopretiny. Oni tu leží vedle sebe a jsou stále spolu. A tak tu sedím apovídám si s nimi - jsou tu se mnou...