yesterka

vsem vernym ctenarum dekuji za prizen a podnetne komentare:D po tydnu se dostavam k psani a asi zase nadlouho naposledy.teda mozna az odjede segra ze se k tomu dostanu,ten tejden co tu budu.a mozna taky ne protoze budu balit klukum na tabor a na cely prazdniny do cech a sobe vlastne taky.
za poslednich par hodin od dnesniho rana mi zase nekolikrat prolitlo hlavou jak je ten zivot neuveritelne pomijivej.je vcelku jedno proc,proste jsem se bala-potkala jsem se s necim cemu se rika strach.a velkej.strach,ze jsem pryc a nemuzu pomoct.to ani nebyl strach ale fakt.vycitky ze nejsem doma kdyz me tam je potreba(sakra to si myslim ze na me stoji celej svet nebo co?!),ze nemuzu drzet za ruku,....bala jsem se v tu chvili strasne moc ze az se vratim,ze..nejde mi to ani napsat..ze uz atm nebudou vsichni od kterych jsem odjizdela a se kteryma jsem se loucila..kterych si vazim a zalezi mi na nich..ja vim ze ona vyrovnana zena-kde k tomu prisla po tak dlouhem souziti s mym otcm nevim-by mi rekla,ze to PROSTE JE ZIVOT a ja vim ze to zivot je,ale sakra proc do nas busi v ty nejnevhodnejsi chvile????? ja vim ze je jen malo takovejch ve kterejch by to vhodny bylo ale tohle je moc velkej napor,moc najednou je to.a ted me jeste k tomu boli bricho.a rano mi tekla z nosu krev.a prsi.treba bude lip...